Transhumanismus

Filozofii transhumanismu jsem adoptoval v létě 2015.

Co je lepší? Být zdravý, nebo být nemocný? Správná odpověď je jednoduchá: být zdravý. Kdyby váš kamarád byl těžce nemocný a vy jste měli lék, kterým byste ho mohli zachránit, dali byste mu ho? Určitě ano. Ale co kdyby tomu kamarádovi bylo 90 let? Je pořád správnou odpovědí dát mu ten lék? Mnoho lidí považuje tuto otázku za těžkou, nebo za otázku, která nemá správnou odpověď. Přitom je právě tak lehká jako ta předchozí: samozřejmě, že je správné ho vyléčit.

Kdybyste na kolejích viděli přivázané dítě nebo mladého člověka, a bez rizika ho mohli odpoutat a zachránit ho před přijíždějícím vlakem, udělali byste to. Ale co kdyby to byl 120-letý stařec, škemrající o vaši pomoc, „ještě chci žít,“ říkal by, „prosím odpoutej mě, nechci, aby mě vlak zajel“. Odpověděli byste mu „už jsi žil dost dlouho, teď je pro tebe lepší umřít“ anebo byste mu pomohli?

Transhumanismus je filozofická – etická – pozice, že by bylo dobré, kdyby každý mohl žít tak dlouho, jak jen bude chtít. Je to velmi jednoduchá myšlenka, a přesto je ve společnosti zakořeněný opak, že ano, že žít je dobré, ale jen do určité chvíle, a že jakmile je vám osmdesát, je lépe zemřít. Proč právě osmdesát? Jak příhodné, že ta správná doba života je právě ta, kterou nám dovolila dosáhnout technologie věku, ve kterém žijeme.

Jeden z mluvčích na Skepticonu mluvil dobře k tomuto tématu:

Budu k vám upřímný, přátelé, já jsem proti smrti. Moje názory na toto téma nejsou komplikované, myslím, že je špatná. Někdy život nemusí být komplikovaný. Čemu se rovná dva plus dva? Čtyřem. Čemu se ale dva plus dva skutečně, ultimátně rovná? Stále čtyřem. Je to pořád čtyři, i když tu otázku položíte hlubokým hlasem, který vyžaduje chytrou neintuitivní odpověď, ale některé odpovědi jsou prostě jednoduché.

Takže, život je dobrý, smrt je špatná, zdraví je dobré, nemoc je špatná. Pokud můžeš žít 70 let, žít 80 let je lepší, žít 500 let je ještě lepší, žít milión let je ještě lepší než to, a když se mě lidi zeptají „chtěl bys žít navěky?“ odpovídám „no, nevím, navěky je fakt dlouhá doba“. Vyberte si libovolné konečné číslo, a ‚navěky‘ je delší. Nevím ani, jestli je to fyzikálně možné. Naše současné zákony fyziky říkají ne. […]

 

 

Transhumanismus není složitý. Každý byl měl mít možnost sám určit, kdy chce přestat existovat, neměla by mu být smrt vnucována násilím, ať už způsobená jiným člověkem anebo přírodou.

Někteří říkají, že „Bůh chtěl, abychom žili jen krátkou dobu, žít déle je rouhání“, ovšem Bůh neexistuje, takže tato myšlenka nic neříká. Někteří říkají, že „člověk má žít tak dlouho, jak je mu dáno; to je koloběh přírody“. Ale tato „moudrá“ slova v sobě neskrývají žádnou pravdu. Zranění, fyzická trauma, nemoce a genetické defekty jsou věci, proti kterým bojujeme. To, že jsme ještě úplně neuspěli, že jsme ještě nevynalezli vakcíny proti všem nemocem, že jsme ještě nevymýtili všechny druhy rakoviny, že ještě neumíme zabránit automobilovým nehodám, to neznamená, že bychom se o to neměli pokusit.

I tak je to s fyzickým stárnutím. Jak člověk existuje, postupně jeho tělo nabírá poškození, která čím dál více zvětšují pravděpodobnost, že ho anihiluje nějaká banální nemoc nebo zranění, kterému by v mládí odolal. Ovšem fyzické stárnutí je jen jeden další problém lidského těla, jako je jeho zranitelnost k rakovině nebo k infekčním nemocem. Je jako drak, který požírá osmdesát tisíc lidí denně. Ale není to fyzikální zákon nebo nepřekonatelný problém.

Ano, není to snadný problém. Je docela možné, že se zastavení stárnutí nepodaří dosáhnout během naší generace. Ale to jsou fyzické problémy – etická otázka je jen o tom, jestli – kdyby smrt byla volitelná – bychom skutečně chtěli přestat umírat. Transhumanismus říká, že ano, bez ohledu na věk.

 

Jsem rád, že žiju.

Byl bych radši, kdybych mohl žít, jak dlouho bych jen chtěl, a v plném zdraví nebo jen s banálními nemocemi neschopnými mi hrubě ublížit.

Je to skutečně… velmi jednoduché.