TL;DR: Myslím, že je povinnost k Bohu příliš vágně definovaná, a že víra ve vyšší sílu by pro skauting neměla být důležitá.

Skauting je celosvětově založen na třech základních principech:

• povinnost k sobě;
• povinnost k ostatním; a
• povinnost k Bohu.

Přirozeně mi přijde zvláštní, že organizace přijímající členy všech možných vyznání má jako jeden ze svých základních principů povinnost k Bohu, kde navíc slovo Bůh je s velkým písmenem, jako se to činí v hlavních monoteistických náboženstvích.

Je to v současnosti zajímavá a probíraná otázka. WOSM, mezinárodní skautská organizace, do které čeští skauti patří, dokonce sestavila zvláštní skupinu, která se má zabývat povinností k Bohu (“duty to God”) a svoje výsledky prezentovat na konferenci v roce 2017 v Ázerbájdžánu. Jejím cílem je “přemýšlet o tomto principu a o jeho roli ve skautingu”. Takové přemýšlení je rozhodně na místě. Skupina řeší praktické otázky související s tímto principem, ale řeší i smysl samotného principu. Součástí této skupiny je i Permi z ústředí Junáka, který přímo žádá o naše názory. To je pro nás jedinečná příležitost.

V tomto článku chci shrnout otázky, které jsou podle mě důležité, spolu s odpověďmi, které bych na ně dal já.

Nejdůležitější otázka: Vyžaduje skauting víru ve vyšší sílu?

Nejdůležitější otázka z mého pohledu je, jestli skautská organizace bude vyžadovat, aby její členové věřili v Boha nebo jinou vyšší sílu. Současná situace je poněkud zvláštní v tom, že tuto otázku neřešíme.

To je vesměs dobře – konkrétně zde v České republice máme velké množství nevěřících. Ačkoliv mnoho z těchto obyvatel věří v nějakou formu vyšší síly (důkaz anekdotou), najdou se mezi námi jistě i tací, kteří víru ve vyšší sílu odmítají. Naše přihlášky ovšem neobsahují žádnou formulaci ve stylu “Potvrzuji, že věřím ve vyšší sílu” a na skautských schůzkách a táborech se náboženství (vyjma křesťanských oddílů) nevěnujeme. Zůstáváme vůči němu neutrální. Snažíme se rozvíjet “duchovní život”, ale přitom se na náboženství odkazujeme co nejméně. Pokud by do mého oddílu přišel nový skaut a řekl mi “jsem si naprosto jistý, že Bůh neexistuje,” sice bych s ním nesouhlasil, ale do oddílu bych ho přijal. Junák jako česká skautská organizace by se k tomu nevyjadřoval, a i kdyby se vyjádřil, jsem si celkem jistý, že by neměl problém takového člověka do skautu přijmout.

Takto to ovšem není všude ve světě. Konkrétně například ve Spojených státech je důležitá takzvaná Deklarace náboženského principu, která říká mimo jiné “Boy Scouts of America (BSA) je přesvědčena, že žádný člen nemůže vyrůst do nejlepšího možného občana bez toho, že by uznal povinnost k Bohu. Je to první část skautského slibu […] Uznání Boha jako vládnoucí a vedoucí síly ve vesmíru a vděčné přijetí Jeho laskavosti a požehnání jsou nezbytné k nejlepšímu druhu občanství […]”.

Česká republika je poměrně výjimečná v tom, že slovo “Bůh” ve slibu není. Bylo nahrazeno při vzniku České republiky slovním spojením Pravda a Láska. Skauti Velké Británie nedávno přistoupili k podobnému kroku. Organizace anglických skautek v září 2013 odstranila ze slibu službu Bohu a nahradila ji slovy “Slibuji, že budu věrná sama sobě a že budu rozvíjet svá přesvědčení (beliefs).” (reference) Angličtí skauti mají Boha ve slibu pořád, ale zavedli volitelný slib pro ateisty, kdy místo “budu sloužit Bohu” mají skauti možnost říci “budu zachovávat skautské hodnoty”. (reference).

Ač ve slibu ani my ani angličtí skauti nemáme povinně uvedenou službu Bohu, princip povinnosti k Bohu zůstává. Bylo by podle mě zodpovědné se zeptat na otázku, co se tedy touto povinností myslí, a s jakými názory se může slučovat a s jakými ne. Konkrétní nejdůležitější otázka je “pokud nevěřím v žádnou vyšší sílu, mohu přesto naplnit podmínky povinnosti k Bohu?” Za sebe doufám, že odpověď je ano. Svoje zdůvodnění uvedu níže.

Podle dokumentů (de iure) musí nyní skaut věřit ve vyšší sílu.

Definici povinnosti k Bohu dávají stanovy Junáka: “Povinnost k Bohu je povinnost hledat a respektovat v životě vyšší hodnoty než materiální.”

Další definici dává metodická příručka Kdo jsem: “Povinnost k Bohu je vztah jednotlivce k duchovním hodnotám života, základní víra v sílu stojící nad lidstvem.”

WOSM dává stejnou definici jako příručka Kdo jsem, jen v angličtině.

Slova “síla stojící nad lidstvem”, “vyšší síla” a “vyšší hodnoty” se dají interpretovat různými způsoby. Pokud ovšem připustíme i poměrně zvláštní interpretace, je možné, že tato slova (jako “vyšší hodnoty”) zredukujeme na výrazy, které neznamenají nic, protože si pod nimi každý představí něco jiného.

V každém případě se zdá, že skaut je povinnen hledat vyšší hodnoty a respektovat je (v případě České republiky) nebo dokonce věřit v sílu stojící nad lidstvem (v případě WOSM). Opakuji, že v praxi v České republice tento požadavek není nijak zvlášť vynucován. Rozhodně nevyhazujeme bezvěrce z organizace.

Je povinnost k Bohu slučitelná s ateismem?

Existuje několik různých ateistických přesvědčení, nejdůležitější jsou nejspíše tato:

• Explicitní silný ateismus: “Přemýšlel jsem o tom a tvrdím, že žádná vyšší síla neexistuje.”
• Explicitní slabý ateismus: “Přemýšlel jsem o tom a nejsem přesvědčen, že by vyšší síla existovala.”
• Implicitní slabý ateismus: “Otázkou existence vyšší síly jsem se nezabýval.”

Zdůrazňuji, že používám ateismus ve smyslu otázky existence jakékoliv vyšší síly, nejen osobního (všemocného, vševidoucího) boha. Pokud tedy někdo nevěří v křesťanského Boha, ale věří v nějakou nevysvětlitelnou sílu stojící nad lidstvem (Dobro, karma, osud, …), nepovažuji ho za ateistu (ani slabého).

S kterými z těchto pozic je tedy povinnost k Bohu slučitelná?

Implicitní slabý ateista se zatím otázkou existence vyšší síly nezabýval. Skauting po něm chce, aby takovou vyšší sílu začal hledat a respektovat. S touto pozicí tedy skauting je nyní slučitelný, ovšem za té podmínky, že se takový ateista bude snažit svojí pozici opustit (a nějakou vyšší sílu najít).

Explicitní silný ateista je přesvědčen, že žádná vyšší síla neexistuje. Pokud je o tom přesvědčen, nemá tedy důvod vyšší sílu hledat, natož respektovat. Tato pozice není s povinností k Bohu slučitelná.

Explicitní slabý ateista se snažil zjistit, jestli vyšší síla existuje nebo ne, a nenašel nic, co by ho přesvědčilo, že by taková vyšší síla existovala a rozhodl se tedy v ní nevěřit (dokud ho něco nepřesvědčí). Takový člověk nerespektuje žádnou vyšší sílu, ale mohl by jí hledat. Tato pozice je tedy slučitelná s povinností k Bohu jen tehdy, když ateista, ač nevěří ve vyšší sílu, se stále snaží začít v ní věřit.

Povinnost k Bohu by měla být slučitelná s ateismem.

Tvrdím, že ateisté by měli být ve skautském hnutí vítani a skautské hnutí by je nemělo zrazovat od jejich přesvědčení.

Moje argumentace je následující:

1. Člověk není lepším občanem nebo člověkem jen z toho titulu, že věří, respektuje nebo slouží vyšší síle.
2. Člověk, který věří v nějakou vyšší sílu, nebo ji dokonce respektuje nebo jí slouží, může být stejně tak dobrý a stejně tak špatný jako člověk, který v žádnou vyšší sílu nevěří.
3. Není tedy důvod vyžadovat víru ve vyšší sílu.

BSA (americká skautská organizace) bohužel výslovně popírá obě moje premisy. Ale i kdyby čtenář souhlasil s oběma premisami, tak tato argumentace stejně není neprůstřelná. Především by mohl někdo argumentovat, že věřící mají větší tendenci konat dobro, takže bychom měli vštipovat víru, aby více lidí konalo dobro. S touto argumentací nesouhlasím, ale rozvíjet ji by vydalo na ještě delší článek, a už takhle jsem napsal dost textu.

Můj názor tedy je, že by ateistům měla být umožněna účast na skautském hnutí (jako je tomu nyní v České republice). Chtěl bych ovšem jít ještě dál – tak, abychom se nesnažili vštípit nevěřícím víru.

Není důležité, zda někdo věří ve vyšší sílu nebo ne.

I mnozí věřící uznají, že vyšší síla, pokud existuje, se ve světě příliš neprojevuje. Zdá se mi tedy, že to, zda někdo ve vyšší sílu věří nebo ne, jeho život moc neovlivní. Jeho morální zásady a přesvědčení mohou být jiné, ano, ale ke stejně dobrým přesvědčením se dá dospět i bez víry, a stejně snadno!

Je možné, že víra ve vyšší sílu některým lidem pomáhá dodržovat vyšší morální zásady. Tvrdím ale, že stejně tak dobrou pomoc může člověk získat i z jiných zdrojů (např. z osobní cti, z principu povinnosti k ostatním, z utilitarismu, …).

Skauting by neměl nutit děti, aby věřili ve vyšší sílu.

Někteří říkají, že absence víry v objektivní dobro a některé materialistické názory na původ morality nejsou v souladu se skautingem. To jsou těžké otázky a existují na tak teoretické rovině, že nemohou v praxi ovlivnit skautskou výchovu, a skauting by k nim tedy neměl zaujímat stanovisko.

Mohou existovat i zlá náboženství.

V současnosti vyžaduje princip povinnosti k Bohu víru ve vyšší sílu, ale neříká už dále, jak by tato vyšší síla měla vypadat nebo jak by se měla chovat nebo jaké by měly být její hodnoty. Skautský slib a zákon toto moderují a dávají další hodnoty (“pomáhej ostatním”, “buď přátelský”, “buď věrný”, …), ale to vychází z povinnosti k ostatním, nikoliv z povinnosti k Bohu.

Představme si některá fiktivní náboženství, která učí zlé hodnoty:

• Mohla by existovat hypotetická církev, jejíž prorok by nějaký prastarý náboženský text interpretoval tak, že by nevěřící měli být usmrceni. Ta by splňovala definici náboženství a její věřící by respektovali hodnoty své domnělé vyšší síly, ale už samotná účast na takovém náboženství by nejspíše byla trestným činem.
• V seriálu Hvězdná brána je mimozemská rasa nazvaná Goa’uld. Tito mimozemšťané předstírají, že jsou vševidoucí všemohoucí bohové a železnou pěstí vládnou Mléčné dráze. Obyvatelstvo je skutečně považuje za bohy, a to přesto, že jej Goa’uldi drží v otroctví a jsou zjevně zlí (z pohledu televizních diváků).

Možná by lépe než víra ve vyšší sílu byla víra v nějaké “dobré” hodnoty?

Žebříček návrhů: Co by se mělo stát?

Seřadil jsem možná řešení, které by mohla skupina WOSM adoptovat, podle toho, jak moc se mi jednotlivá řešení líbí.

1. Nejlepší řešení: Změnit definici povinnosti k Bohu tak, aby zahrnovala i lidi bez víry ve vyšší sílu, a pořádně zadefinovat všechny pojmy, které nová definice bude používat. A tím definovat myslím pořádně definovat – až na primitivní pojmy. Slova jako “Bůh”, “vyšší síla”, “síla”, “duchovní život”, “duchovní hodnoty” a “síla nad lidstvem” jsou poměrně neurčité. (Dva příklady takové definice dám níže.)
2. Změnit definici povinnosti k Bohu tak, aby zahrnovala i lidi bez víry ve vyšší sílu, ale ponechat v ní vágní pojmy jako “duchovní hodnoty”. Skautské organizace by současně měly vydat vysvětlení, co se duchovními hodnotami zhruba myslí a proč je důležité s nimi něco dělat. Toto vysvětlení by mělo v co největší míře dokazovat, proč je pravdivé.
3. Odstranit odkazy na Boha ze skautských slibů, jinak neudělat nic. WOSM by odstranila slovo Bůh ze vzorového skautského slibu a doporučila národním organizacím, aby slovo Bůh ze slibu odstranily, ale jinak neudělat nic a zachovat se jako v následujícím řešení:
4. Neudělat nic. Ponechat všechny definice a všechna vysvětlení tak, jak jsou, a ignorovat potenciální problémy. Nadále bychom ateisty bez problémů přijímali do organizací, organizace by neučily, že víra v Boha je lepší než ateismus (vyjma křesťanských oddílů). Přesto by v základních dokumentech zůstaly formulace tvrdící, že je třeba věřit ve vyšší sílu a respektovat vyšší hodnoty.
5. Odstranit povinnost k Bohu ze skautských principů. Tady by bylo třeba postupovat velmi opatrně. Normálně nejsem zastáncem slippery slope argumentů, ale v tomto případě by hrozilo, že by se skautské organizace roztříštily, protože by i ostatní základní skautské principy mohla každá organizace interpretovat jinak. Osobně nevidím, jak by tohoto bylo možné dosáhnout, a myslím, že by skauti toto řešení nikdy nepřijali, ať by skupina WOSM řekla cokoliv. V mnoha místech je navíc skauting silně spojen s církvemi.
6. Nejhorší řešení: Prohlásit, že víra ve vyšší sílu je nezbytná nebo aspoň, že by skautští vůdci měli děti vychovávat k takové víře. Pokud by se taková víra nebo výchova začala více vynucovat, byl by to vážný problém.

“Povinnost ke skautským hodnotám”

Řekl jsem, že nejlepší řešení by bylo změnit a pořádně definovat povinnost k Bohu. Pokusím se o dvě přímo v tomto článku. První je tato:

[návrh] “Povinnost k Bohu je respektování skautských a podobných hodnot. Skautskými hodnotami se myslí upřímnost, přátelství, láska a sebeobětování.”
kde:

• respektování znamená považovat tyto hodnoty za dobré a snažit se jednat v duchu těchto hodnot
• podobnými hodnotami se myslí hodnoty, které nejsou přímo uvedené ve výčtu, ale mají podobný ráz, např. pravdomluvnost (k upřímnost) nebo věrnost (k přátelství či lásce).
• (bylo by dále vhodné definovat i zbývající pojmy – upřímnost, přátelství, lásku a sebeobětování)

To je masivní změna, která nikdy nemůže projít. Patří mezi změny, které způsobí odštěpení oddílů a zakládání nových organizací. Nejsem si jistý, jestli bych s ní sám souhlasil. Navíc už nijak nesouvisí s Bohem, takže by bylo nejspíše třeba princip přejmenovat (o tom více později).

Ale tato nová definice je uchopitelná a jednotná.

Současná povinnost k Bohu se liší oddíl od oddílu, ba dokonce u každého jednotlivce. Mnoho lidí považuje “nejvyšší Pravdu a Lásku” za jiný název pro Boha a říká si, “nejvyšší Láska je to, co mě miluje víc než všichni lidé na světě, a mým cílem je chovat se co nejvíce jako nejvyšší Láska”. Jiní lidé zase považují “nejvyšší Pravdu a Lásku” za synonymum slova “dobro”.

Myslím, že povinnost k Bohu by měla vyhovovat oběma skupinám.

“Povinnost udržovat žebříček hodnot”

Můj druhý návrh je tento:

[návrh] “Aby splnil svou povinnost k Bohu, musí skaut hledat a určovat hodnoty, které jsou pro něj důležité, a průběžně tento seznam hodnot udržovat a upravovat. Tyto hodnoty musí být v souladu s ostatními principy a skautskými ideály.”
kde:

• hodnotou se myslí skutečnost, na které danému skautovi záleží, např. “upřímnost”, “moje rodina”, “moje osobní radost”, “světový mír” nebo “práva žen”

Přijde mi, že tento návrh je v podstatě esencí duchovního života, hledání svého smyslu života a svých hodnot. Všimněte si, že neříkám, jaké hodnoty jsou ty správné (narozdíl od předcházejícího návrhu) a rozhodně neříkám, odkud tyto hodnoty pochází.

Věřící budou mít tuto povinnost jednodušší než nevěřící – prostě za své hodnoty určí ty, které káže jejich náboženství. Budou je ovšem doplňovat svými vlastními (např. “pomáhat svému skautskému oddílu”) a budou přemýšlet o tom, jestli jim hodnoty jejich náboženství stále vyhovují.

Některé hodnoty zajisté nejsou vhodné. Pokud někdo určí jako svoji hodnotu “rozvracet republiku” nebo “neonacismus” nebo i jen “uškodit tomu klukovi, kterého nemám rád”, je to špatně a skauting by se měl snažit lidi od takových hodnot odvracet. Některé hodnoty rozhodně nejsou správné a skautští vedoucí by měli (jak je řečeno v návrh, “v souladu s ostatními principy a skautskými ideály”) ponoukat dítě k těm vhodnějším hodnotám.

Povinnost k Bohu by se měla přejmenovat.

Teoreticky nezáleží na tom, jak se tento základní princip jmenuje, ale v praxi to má nějaké důsledky. Když se skaut (nebo nováček nebo neskaut) poprvé dozví o principu povinnosti k Bohu, řekne si, “takže skauting je organizace pro věřící”. Nebude mít pravdu – skauting byl organizací pro věřící dříve, ale nyní už (prakticky) je otevřený i nevěřícím, ale někdo tomu nováčkovi musí přímo vysvětlit, že Bohem se nemyslí Bůh – a to není intuitivní.

Skauti v České republice při znovuzaložení Junáka udělali správné rozhodnutí. Řekli, že u nás je slovo Bůh zatíženo “směšnými a odsuzujícími předsudky” a nahradili ho spojením “nejvyšší Pravda a Láska”, ačkoliv samotný význam zůstal téměř nezměněn.

Když novému skautovi nebo neskautovi řeknete, že “skauti slouží Bohu”, řekne “tedy jsou skauti věřící”. Když mu řeknete, že “skauti slouží nejvyšší Pravdě a Lásce”, řekne “a co je nejvyšší Pravda a Láska”, a my tedy budeme mít příležitost mu to vysvětlit, zatímco když začneme se slovem Bůh, musíme bojovat proti běžné definici toho slova jako nejvyšší bytosti.

Český Pionýr tohoto využívá proti nám. Na své stránce, kde popisuje, proč je lepší než skauting, říká, že “Pionýr se [na rozdíl od skautingu] nehlásí (ale členům v tom nijak nebrání) k žádnému náboženství či jiné ideologii. Kořeny skautingu vycházejí z křesťanství a prvky víry jsou v jeho programu i činnosti přítomné i dnes.”

Pokud tedy je nějaká možnost změnit název principu, jsem pro.

Závěrem.

Základní skautské principy nejsou prvek skautingu, se kterým by se běžně pracovalo, a to ani na úrovni vzdělávacích kurzů – mluvíme o nich na přednáškách, jejichž účelem je vysvětlit základní principy skautingu, ale nemají přímý dopad na aktivity v oddílech. Teoreticky mají sloužit jako základní bod, na kterém se shodnou všechny národní organizace, a z nějž budou plynout další skautské ideály jako zákon a slib. Skauting čelí mnoha otázkám (viz např. “těžké otázky Junáka” z letošního roku), ovšem otázka, co s povinností k Bohu, v praxi nejspíše není extrémně důležitá (pokud se totiž nezvolí dle mě nejhorší řešení – č. 6 – v jakémžto případě bych nejspíše byl nucen vystoupit z organizace).

Obzvláště v České republice, kde ústředí pracuje velmi liberálně a vynucuje u skautských oddílů jen velmi málo společných prvků, není moc důležité, jestli v základním dokumentu bude povinnost k Bohu popsána vágně nebo konkrétněji, a jestli zahrnuje silné ateisty nebo ne.

Samozřejmě, jak jsem napsal, byl bych radši, kdyby zahrnovala silné ateisty, byla konkrétní a neříkala nic o tom, že je lépe věřit ve vyšší sílu než v takovou sílu nevěřit, ale skauting bude fungovat dál bez ohledu na znění principu.