RFC: Protokol pro navázání/ukončení běžného hovoru

Abstrakt: Mnozí občas rádi mluví s ostatními lidmi přes internetové komunikátory o svých životech, zprávách ze světa, společných zájmech a dalších tématech, aniž by jim chtěli sdělit nějakou podstatnou informaci nebo je o něco požádat (tomuto budeme říkat „běžné hovory“). Ovšem může být těžké zjistit, jak moc se druhému účastníkovi dialogu chce povídat nebo kdy by chtěl hovor ukončit, protože narazíme na problémy se zdvořilostí. Proto navrhujeme nový protokol pro běžné hovory, který by mohl účastníkům ušetřit čas a vést hovory právě tak dlouho, jak by oba optimálně chtěli.

Tento protokol se týká hovorů přes internet.

Považujeme, že každý účastník hovoru je v každém okamžiku hovoru (i na začátku) vzhledem k druhému v jednom z následujících stavů:

  • L1: Nutně potřebuju s tebou mluvit, i kdyby to pro tebe bylo nepříjemné, protože hovor s tebou mi pravděpodobně udělá radost, a to teď velmi potřebuji.
  • L2: Radši bych teď mluvil s tebou než dělal cokoliv jiného, co bych mohl dělat v tuto chvíli (tj. například pracovat na úkolech, hrát hry…).
  • L3: Nevadilo by mi si popovídat, ale stejně tak rád bych dělal jiné věci (např. pracoval na úkolech, věnoval se někomu jinému…)
  • L4: Radši bych teď dělal něco jiného než mluvil s tebou, ale pokud si chceš popovídat, tak popovídám rád.

Protokol pak funguje na dvou místech: při zahájení a při přemýšlení o ukončení.

  • Pokud někdo iniciuje rozhovor, tak nabídne úroveň, na jaké se nachází a začne „vyjednávání“, na jehož základě rozhovor buď proběhne nebo ne (ku spokojenosti obou účastníku).
  • Pokud už rozhovor nějakou dobu probíhá, a jeden účastník si všimne, že už ho baví méně, ohlásí změnu (pokles) své úrovně, a tím opět začne „vyjednávání,“ které může rozhovor ukončit.

Vyjednávání:

  • Pokud někdo ohlásí úroveň L1, je nezdvořilé, pokud druhý ohlasí svoji vlastní úroveň (pokud není také L1); je stejně tak nezdvořilé, pokud druhý rozhovor odmítne, bez ohledu na to, na jaké úrovni se nachází nebo co se kolem něj děje ve skutečném světě. Rozhovor musí začít/pokračovat.
  • Pokud první ohlasí úroveň L2, tak:
    • Pokud druhý je na L2, rozhovor začne/pokračuje.
    • Pokud druhý je na L3, rozhovor začne/pokračuje.
    • Pokud druhý je na L4, rozhovor začne/pokračuje, ale první se ho bude snažit udržet relativně krátký. Druhý (L4) může výslovně říct, že je ochoten rozhovor vést dlouhý i přesto; to je výraz štědrosti; je pak ale nezdvořilé, pokud to bude vnímat vnitřně jako svoji oběť, nebo dokonce to tak řekne prvnímu.
  • Pokud první ohlásí úroveň L3, tak:
    • Pokud druhý je na L2, rozhovor začne/pokračuje.
    • Pokud druhý je na L3, protokol neříká, co se má dít dál. Podle situace se účastníci rozhodnout, jestli spolu chtějí dále mluvit nebo ne.
    • Pokud druhý je na L4, rozhovor končí.
  • Pokud první ohlásí úroveň L4 (to se může stát pouze v průběhu rozhovoru, jinak by ani nenavazoval kontakt), tak:
    • Pokud druhý je na L2, rozhovor začne/pokračuje, ale první se ho bude snažit udržet relativně krátký (viz L2/L4).
    • Pokud druhý je na L3 nebo L4, rozhovor končí.

Příklad:

A: „Ahoj. Jak se máš? (L2)“
B: „Ahoj! Dlouho jsme se neviděli. Taky L2. Jak ti jdou zkoušky?“
… rozhovor …
A: „Hm, rád jsem popovídal, ale možná bych měl ještě dneska udělat úkol na Algebru (L4).“
B: „Počkej, neřekl bys mi ještě něco o své magisterské práci? Jak jsi na tom?“ (implicitní L2)
A: „Jistě, rád. Nepotřebuji udělat ten úkol dneska…“ (B nesmí ukončit, ale může popsat věc jen krátce)
…rozhovor o práci…
B: „Ok, měj se.“
A: „Ahoj.“

Použití protokolu účastníkovi B dalo najevo, že už by měl rozhovor chýlit pomalu ke konci.


Příklad 2:

A: „Ahoj, B. Pamatuješ si, jak se dokazuje věta o výměně?“ (věcný dotaz, ještě nejde o běžný hovor)
B: „Hm, moc ne. Ale počkej… tady [link] jsou Hladíkova skripta, je to v nich celkem dobře popsané.“
A: „Ok, díky. Jak se máš, mimochodem? (L3)“ (nabídka k zahájení rozhovoru)
B: „Celkem dobře, dívám se teď na televizi (L3/L4). Zatím se měj!“
A: „Jj, kthx bye.“

Použití protokolu zabránilo nezávaznému hovoru, o který ani jeden s účastníků neměl zájem.

Poznámky: Většinu času je každý z nás oproti všem ostatním lidem na světě ve stavu L4 nebo potenciálně v něčem jako L5 – proto koneckonců děláme to, co právě děláme, místo toho, abychom pořád byli v nějakém běžném hovoru.

Mnozí lidé budou schopni ve většině situací odvodit úroveň spoluúčastníka bez použití explicitních čísel úrovní (například jako implicitní L2 v příkladu 1), přesto to není tak snadné, jak se může zdát a mistrů, kteří by to dokázali v každé situaci, je jen velmi málo. Průzkumy, které o tomto svědčí, lze nalézt v literatuře.

I v těchto situacích ale může systém úrovní fungovat jako dobrý teoretický základ.

Závěr: Tento protokol jistě nebude vyhovovat všem lidem nebo každé dvojici lidí. Přesto si myslíme, že lidem, kterým přijde přirozený a užitečný, může ušetřit čas, který by radši věnovali jinde a také posílit přátelské vztahy, protože dojde k menšímu množství nedorozumění.

Jistě jsou teď v protokolu nějaké chyby a není užitečný v mnoha případech. Přesto by mohl sloužit jako dobrá kostra pro další výzkum v této oblasti. Tento článek je žádost o komentáře – prosím využijte funkce komentování na této stránce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.