Národní stav nouze ovlivnil univerzitu v Bordeaux asi tak… nijak. Ale pokud vás zajímají všechny podrobnosti a maličkosti, čtěte dál. Ve 22 hodin večer 13. listopadu jsem právě ukončoval Skype hovor se spolužáky z MFF (hráli jsme D&D), když vypadl proud. To by nebylo nic zvláštního – proud mi vypadává čas od času normálně, protože mám vadný sporák.
Odbočka: Sporák
Zdá se totiž, že elektrické plotýnky v mém pokoji nejsou odolné vůči vodě, což je trochu problém, protože jsou umístěny hned vedle umyvadla. Takže když myju nádobí nebo utírám mokrým hadříkem poličku nad plotýnkama, dostane se na ně vodě. V tu chvíli začnou blikat diody a pak mám buď štěstí a po pár minutách se uklidní nebo vyhodí pojistky a pak mám buď aspoň trochu štěstí a po pár hodinách začnou fungovat nebo ne, a musím zavolat opraváře. Zatím jsem si nechal plotýnky vyměnit dvakrát.
Tentokrát ovšem vypadly pojistky v celém domě. Tak jsem vypnul počítač – pro případ, že by to bylo dlouhodobé, bych potřeboval šetřit energii.
Pak jsem si řekl, půjdu na chodbu se podívat, jestli fungují světla aspoň na chodbě, tak jsem začal hledat baterku, našel jsem jí, a zjistil jsem, že už nefunguje (já s baterkama asi neumím dobře zacházet) a než mi došlo, že bych mohl použít baterku na mobilu nebo prostě jen jít na chodbu bez světla, tak elektřina opět naskočila. Hloupě já.
Jakmile jsem zapnul počítač znovu, tak na mě vyskočila Windows 10 notifikace, že „Attaque terroriste en cours à Paris“, což bylo zvláštní, protože normálně mě o novinkách neinformuje. Asi měla označenou nějakou vysokou prioritu nebo něco. Každopádně jsem pak otevřel tunu záložek a poslouchal zprávy až do tří do rána, kdy už přestaly být tak zajímavé. Projev prezidenta byl velmi silný.
Myšlenky, které mi v tu dobu probíhaly hlavou, byly:
- Snad to není jen předzvěst mnohem silnějších útoků.
- Bude válka nebo nebude válka?
- #PrayForParis, huh? Chytré.
- #PrayForJapan, cože? Tsunami??! 18000 mrtvých??!!… uh, aha, Twitter mluví o tsunami z roku 2011… stupidní Twitter.
- Ach jo. Přesvědčit lidi, že pátek třináctého nepřináší smůlu bude teď ještě těžší.
V sobotu ráno jsem otevřel zprávy a první věc, co jsem přečetl, byl příběh nějaké pařížské občanky, jak v sobotu ráno vyšla nakoupit a zjistila, že je všude zavřeno. Zjistil jsem, že já doma také nemám vůbec žádné jídlo. Vykouknul jsem z okna ven a nikde nebyl vůbec nikdo. Nakonec jsem se rozhodl spíše jíst, a dojel jsem nakoupit. Cestou ani v obchodě jsem neslyšel nikoho o pátečních událostech mluvit.
Přes víkend začaly přicházet e-maily.
První přišel v sobotu večer od prezidenta univerzity:
[…] Všichni jsme šokováni násilnými atentáty včerejší noci v Paříži […] Byl vyhlášen stav nouze a třídenní národní smutek. Pařížské univerzity byly zavřeny, ale tento příkaz se neaplikuje na náš region, jak to upřesnil prefekt dnes odpoledne. […] Všechny naše aktivity tedy pokračují, obzvláště vyučování a zkoušky, stejně jako minulý týden. […] Naše vlajky byly vyvěšeny na půl žerdi a v pondělí v poledne budeme držet minutu ticha. Následuje seznam míst na našich kampusech, kde se budou konat pietní shromáždění […] Připomínám, že příkazy plánu Vigipirate jsou aktuální více než kdy dřív: mějte u sebe neustále občanský průkaz nebo kartu studenta; nepřijímejte neidentifikované balíky, nenechávejte svoje tašky bez dozoru a upozorněte síly pořádku, pokud najdete podezřelou tašku; […] A konečně, do zahraničí v nadcházejících dnech cestujte jen z nezbytných důvodů. […] Se všemi otázkami se neváhejte obrátit na univerzitního funkcionáře pro bezpečnost a obranu. […]
Naše univerzita má vedoucího „bezpečnosti a obrany“? Wow.
V neděli večer pak přišel e-mail od ministra školství:
[…]
Byl to dvoustránkový dopis plný celkem prázdných slov.
„Byli jsme zasaženi na srdci, ale to neznamená, že jsme byli oslepeni.“, co to znamená?
Byla v dopisu jedna zajímavá věta, a totiž „Nejlepší odpověď nebude nikdy diktována strachem nebo nenávistí, ale hodnotami, které jsou naše a kterým chceme být věrní.“
Když jsem v pondělí ráno šel na oběd, visela na dveřích cedule „Výdej oběda bude přerušen od 11.55 do 12.05. Prosím držte ve 12.00 minutu ticha.“. Doobědval jsem krátce přes 11.55, a potřeboval jsem jít znovu nakoupit, tak jsem šel do tramvaje, kam jsem přišel krátce před dvanáctou.
Tramvaj přijela do zastávky, otevřela dveře a z reproduktoru se ozval hlas řidičky: „Pro ty, kteří právě přistoupili: Budeme nyní držet minutu ticha, a poté budeme pokračovat v cestě. Prosím, připojte se také.“ a pak se na elektronických cedulích, kde se normálně objevuje konečná nebo následující stanice, objevil text „Hold obětem útoku 13. listopadu“. Pěkné. Po minutě se opět ozvala řidička, zavřela dveře a tramvaj se rozjela, a čas od času na elektronické tabuli projel text „Byl vyhlášen národní stav nouze. Buďte během cestování na pozoru.“
Když jsem se odpoledne dostal do budovy s počítačovými laboratořemi, zjistil jsem, že na tabuli, kde se obvykle objevují rozvrhy, teď je slavný internetový obrázek:
A večer pak přišel poslední e-mail, tentokrát z oddělení zahraničních vztahů:
Drazí studenti, […], vzhledem k tomu, že byl vyhlášen stav nouze, se vztahují kontroly identity na celé teritorium. Silně vám doporučuji se pohybovat s originálem vašeho občanského průkazu (a povolením pobytu pro neevropské studenty). Také mi prosím potvrďte, že jste v pořádku […].
Samozřejmě poslední zmíněné věty jsem si nevšiml a odepsal jsem až dnes večer, když oddělení napsalo druhý e-mail, mnohem stručnější („Pokud jste ještě nepotvrdili, že jste v pořádku, udělejte to rychle, totiž dneska, abyste nás uklidnili.“).
A to je zhruba všechno. Slovo „terroriste“ jsem „na ulici“ slyšel za tento týden celkově asi tak jednou. Život tu pokračuje jako předtím.
A teď internet. Nemám žádný názor na diskuze probíhající na Facebooku a v tuto chvíli ještě nemám zformovaný ani politický názor, ale wow, ten Facebook.
Člověk1: „#PrayForParis!“
Člověk2: „Člověk1 je blbej, protože mu nezáleží na smrtech, které způsobuje (malárie/občanská válka/jiné teroristické útoky/oblast, na které mi záleží).“
Člověk3: „Člověk2 nenávidí Paříž. Lidi jako on nemají na Facebooku co dělat.“
Člověk4: „Člověk1-3 se snaží získat status postováním o Paříží, zatímco já truchlím.“
Člověk5: „Ooh… Facebook mi umožňuje si hodit fotku do hezkých barev.“
Člověk6: „Kdo si změní fotku do francouzské trikolóry je idiot.“
Člověk7: „Všimněte si, že jsem si nezměnil fotku. Dobře já, že?“
Ujišťuji vás, že se tímto postem nesnažím získat status nebo něco. Přiliš mi na tom nezáleží. A PrayForParis postovat nemůžu, protože modlení se je příliš spojeno s křesťanstvím.
A zakončíme perličkou z francouzských dopravních značek:
Zdá se, že Francouzi si fakt chtějí být jistí tím, kdo na kruhovém objezdu pojede jako první. Jak jinak si vysvětlit, že na kruhovém objezdu u univerzity jsou následující dvě značky deset metrů od sebe:
#JeSuisParis