“Mrkačka” je hrozná nemoc. Z ničeho nic se uprostřed noci probudíte, vaše oči se dají do zběsilého pohybu, dostanete se do křečí, a zemřete. Žádné varování, žádné predispozice, jen náhodná okamžitá smrt. Existuje jeden způsob, jak ji předejít, a to jednoduchým cvikem, který provedete každý den. Ovšem počet lidí, kdo na cvik zapomínají, se zvyšuje…” (povídka, 1200 slov)

Vstal jsem z postele a zakroutil očima. Kruhový pohyb bulvy tak, že zornička proletí celých tři sta šedesát stupňů, obě oči najednou — standardní Oční cvičení, tak, jak je doporučováno WHO. Kéž bych tak jen dokázal přesvědčit své vnuky, aby ho dělali také.

Moje paměť už není tak dobrá — to se tak stane, když už vám je skoro sedmdesát — ale na mou duši přísahám, že od té velké jugoslávské studie jsem nevynechal ani jeden den. 

Možná bych měl ale začít od začátku.

Víte, moji rodiče — budiž jim země lehká — byli součástí generace, pro kterou byla mrkačka ustavičná hrozba. Tehdy jsme ještě neměli účinnou prevenci, a tak mi o ní rodiče řekli až v šesti letech, když mi na mrkačku zemřel brácha. 

Ta nemoc je s lidstvem už od samého počátku. Není děděná, není přenosná, ani není způsobená prostředím, ale je smrtící. Přirovnal bych ji možná trochu k zánětu slepého střeva: z ničeho nic, ale vždycky během REM spánku, se někdy lidské oko prostě zblázní. 

Vědci pořád ještě nemají jasno, ale zdá se, že je v lidském oku určitá genetická chyba, nedokonalost, kterou se evoluci nepodařilo vymýtit, která může způsobit, že se oko začne závratnou rychlostí pohybovat, mnohem rychleji než při běžném spánku, a zběsile posílat náhodné signály po nervech zpátky do těla. Tyto signály vedou k neovladatelným křečím, arytmii a celkovému selhání orgánů — náhodnému očnímu systémovému šoku. Člověk už se neprobudí. 

Ze statistik těsně před jugoslávskou studií v roce 1960 bylo spočítáno, že pravděpodobnost každého člověka, že zemře v noci na mrkačku, byla 0,000137%, tedy asi 1 ku milionu. Tehdy byla mrkačka samotná zodpovědná ve vyspělých státech za 3,7% všech smrtí a za snížení očekávané doby života o 1,5 roku. Dnes by to bylo víc, protože se dožíváme delšího věku, ale mrkačka nediskriminuje podle věku nebo zdraví.

To je na té nemoci tak hrozné: že jste mohli jít a ráno zjistit, že váš brácha už není naživu. Pravděpodobnost mrkačky byla tak vysoká, že statisticky bylo téměř zaručeno, že jen v Československu zemře každé léto na pionýrských táborech několik dětí.

Ale tou dobou už dávno běžel výzkum plnou parou vpřed. S novějšími vědeckými poznatky a novějšími diagnostickými metodami se lidstvo stále více blížilo k pochopení mrkačky a k její prevenci.

Jedna z prvních studií, ještě z devatenáctého století, ukázala, že slepí lidé jsou vůči mrkačce imunní. 

Pokrok šel dál, byť pomalu. Mrkačka byla tak náhodná a tak občasná, že testovat ochranu proti ní bylo jako testovat očkování: je třeba dát testovanou ochranu velkému množství lidí a pak dlouho čekat, jestli zemře méně lidí.

Postupem času byly nalezeny nějaké prostředky, ale nic objevného. Nedostatek vitamínu A snižuje pravděpodobnost mrkačky, ale vede k šerosleposti. Lidé pracující v noci mají nižší pravděpodobnost než lidé pracující ve dne. A hromada nulových výsledků. Ale skutečný přelom udělala až ona jugoslávská studie.

Po staletí se tradovalo, že mrkačce můžeš zabránit kroucením očí – simulací toho pohybu, který oči dělají samy ve spánku. “Kneze nemoze vygnati diabla z oka, tot ale kazdy moze krucenim vygnat zloſyna ſamocen,” pravil zápis z jednoho z prvních dochovaných spisů z českých zemí. Těmto rčením ale jen málokdo věřil, obzvláště když ti, kdo je vyhlašovali, pak sami na mrkačku zemřeli.

A tím se dostáváme k roku 1960 a jugoslávské studii: polovina všech základních škol v zemi byla rozdělena do skupin, a mezi skupiny byly rozděleny tradované cviky plus několik návrhů od sovětských vědců, a všichni žáci povinně svůj přidělený cvik prováděli každý den před začátkem výuky.

Studie byla triumfem vědecké metody. Mnoho ze zkoušených cviků skutečně fungovalo. Ve dvou skupinách nezemřelo ani jedno dítě, a statisticky významné rozdíly oproti celkovému obyvatelstvu ukázaly, že ony cviky skutečně fungují. 

Následné studie v průběhu několika dalších let doplnily, že tato “oční cvičení,” jak se jim začalo říkat, jakoby dají oku určitou krátkodobou ochranu, štít, který způsobí, že několik dalších dní není schopné se zbláznit.

Následovala společenská a politická smršť. Oční cvičení se začala povinně praktikovat na začátku dne na základních a mateřských školách v mnoha zemích obou bloků. Rádio hlásilo každý den snad celý měsíc, jak a proč má každý dělat oční cvičení. 

Moji rodiče začali okamžitě a stejně tak začali nutit mě, abych začal okamžitě. Díky Bohu. Můj brácha zemřel v raném dětství, ale já a moji další sourozenci už jsme byli mrkačky navždy ušetření. Mnozí neměli takové štěstí: nevěřili vládám, a statisíce ještě zemřely v následujících dvou až třech letech, obzvláště v západním bloku a v zemích třetího světa, než informace o funkčnosti nového cviku prostoupila světovým obyvatelstvem.

Svět se radoval. Na mrkačku už umírali jen novorozenci, kojenci a batolata, kdo ještě nebyli schopni provádění cviku pochopit. Někteří rodiče se snažili: dala se např. ukázat miminku hračka a kroužit s ní před jeho obličejem, a donutit ho tak zakroutit očima. Ne vždy ale tyto triky fungovaly.

A v dospělosti byl každý za provádění cviku zodpovědný sám. Když já jsem vyrostl, zavedl jsem si rutinu: cvik každé ráno po probuzení, večer před spaním, při cestě do školy nebo do práce, a vždy na záchodě. Ano, je to mnohem víc, než potřebný jeden cvik za pár dní, ale zaručuje to, že i když někdy zapomenu, tak se mi nic nestane. 

A tak si svět myslel, že se mrkačky zbavil.

Ale nemělo tomu tak být. 

Mrkačka začala opouštět lidské povědomí spolu s dalšími nemocemi minulosti, jakými byly neštovice nebo mor. A se vzestupem internetu, a s dalšími sociálními změnami prostupujícími společností od začátku nového tisíciletí se začala formovat nová fronta názorů.

“Mrkačka už byla vymýcena,” říkají mladí, ignorujíce přitom fakt, že mrkačka není nakažlivou nemocí. 

“I lidé, kteří dělají oční cvičení, tak na mrkačku umírají,” říkají i navzdor studiím, které funkčnost očních cvičení prokazují, “a pravidelná oční cvičení způsobují, že se vaše oči opotřebují rychleji, a stanete se tak krátkozrakými nebo dokonce šeroslepými.”

Povzbuzeni těmito falešnými zprávami a neznaje hrůzy mrkačky z minulého století, mladí rodiče už nedbají na poučení svých dětí a na dodržování častého a pravidelného cvičení. Vždyť přece, i v době největší rozšířenosti mrkačky na ni zemřelo jen 4% všech lidí. To je méně než na rakovinu, a proti té přece také neděláme žádná cvičení!

Můj vnuk se mě jednou snažil přesvědčit, že v mém věku už nemá smysl cvičení dělat. “Ztrácíš takhle 40 vteřin života každý den děláním cvičení,” řekl mi, přičemž silně nadnesl ztracený čas, “když stejně umřeš na stáří!” Sám se rozhodl, že on cvičení dělat nebude, když už není školou povinný. Svoje děti, samozřejmě, také nebude ke cvičení vést, a bude volit pro zrušení povinného cvičení školáků. Nechtěl by přece, aby si děti unavily svoje oči!

A tak, rok co rok, Světová zdravotnická organizace hlásí stále více a více případů mrkačky, nemoci, o které jsme si mysleli, že je už dávno za námi. 

A já se bojím, pokud za pouhé dvě generace stihl svět zapomenout na jednu z nejhroznějších nemocí z historie lidstva, co se stane, až zapomeneme na hrůzy války?

Tabulku, která počítá čísla zmíněná v tomto článku, můžete stáhnout zde (XLSX, 1 MB).