Od roku 2015 píšu krátké povídky o světech, které jsou přesně jako ten náš, až na jednu podstatnou změnu, a prozkoumávám, jak by tato změna ovlivnila náš každodenní život.
“Mrkačka” je hrozná nemoc. Z ničeho nic se uprostřed noci probudíte, vaše oči se dají do zběsilého pohybu, dostanete se do křečí, a zemřete. Žádné varování, žádné predispozice, jen náhodná okamžitá smrt. Existuje jeden způsob, jak ji předejít, a to jednoduchým cvikem, který provedete každý den. Ovšem počet lidí, kdo na cvik zapomínají, se zvyšuje…” (povídka, 1200 slov)
There’s a website where anyone can submit the name, face and description of any human. Site visitors then vote on these humans and whoever is at the top of the ladder at each full hour dies instantaneously. (2000 words)
“Your ID card, please,” said the clerk.
I handed it over, he crossed out my name in his forms and sent me to the voting booth. The booth contained a simple table, a chair and a computer. The national elections are coming up in a week but today, I’m making my death vote.
Magie existuje a každý, kdo má trpělivost, se může naučit sesílat kouzla. Ale trpělivosti je třeba hodně: i to nejjednodušší kouzlo vyžaduje jeden rok studia. Mocnější kouzla vyžadují víc. Kolik let života mám studiu obětovat já? (povídka, 1000 slov, také k dispozici na Google Docs)
Ahoj. Jmenuji se Daniel a je mi 8 let. Jsem tedy již dost starý na to, abych se mohl začít učit kouzla. Pokud totiž budu chtít. Naštěstí Česko není z těch zemí, kde rodiče vybírají kouzla svým dětem. Sedím tedy teď ve školní knihovně a listuji Hlavním katalogem kouzel, jestli mi něco nepadne do oka.
Prvních pár stránek jsem přeskočil rychle. Levitující světlo, menší ohňostroj a vynucený spánek nejsou úplně užitečná kouzla. Jak říká přísloví, “pokud se to dá koupit, nemá cenu se to učit”. Baterku, rachejtle nebo prášky na spaní by mi rodiče koupili k vánocům. Nemusím kvůli nim rok studovat.
Sylvia was living in an unsanctioned relationship.
It wasn’t the fact that she was dating a girl that was bothering the World Romantic Relationships Authority. No, same-sex relationships had been sanctioned decades ago and were commonplace. The problem was that Sylvia was also dating a boy.
This was not a problem in itself. The WRRA could be more aptly named the World Romantic Relationship Advisory – it didn’t make laws, it offered recommendations. But even though it wasn’t illegal not to follow the WRRA’s guidance, it still felt wrong somehow and Sylvia couldn’t wait to be back in full compliance with the Authority’s recommendations.
“Cesta Upřímnosti – stanoviště 2: Na cestě k dalšímu stanovišti společně přemýšlejte, kdy jste si naposledy nechali pro sebe něco, co jste měli říct nahlas.”
Bystrá Hlava strhla papír ze stromu, “co je tohle za nemožnej’ úkol? Proč jsme si museli vytáhnout zrovna Upřímnost?”
Představte si svět, kde řeknete magické slůvko a dobří lidé kolem vás se rozsvítí zeleně a zlí lidé červeně. A vy – vy svítíte červeně. (povídka, 1000 slov)
(Příběh je také k dispozici jako googledokument, pokud se vám tam lépe čte.)
“Detekce,” řekla moje mamka a zbledla. Jak by ne, viděla nyní to, co já před několika hodinami. Když jsem ráno odcházela do školy, byla jsem Dobrá. Nebyla jsem paragonem, nerozesvítila bych temnou místnost, ale byla jsem spíše na kladné straně. Pořád ještě nejsem ďábel, ale červenou záři, kterou nyní vydávám, si nelze s ničím splést.
Představte si svět, kde se vám nemůže přihodit smrtelná nehoda. Ale každou půlnoc Smrt spočítá pravděpodobnost, s jakou jste daný den mohli umřít a s takovou pravděpodobností zemřete v okamžiku odbití půlnoci.
(povídka, 950 slov)
(googledokument, pokud se vám lépe čte)
“Zemřel jsi,” řekla Smrt.
Polknul jsem. Rozhlédl jsem se kolem sebe – já i Smrt jsme stáli na modrých oblacích, které se táhly až na obzor. Nad námi čisté nebe, pod námi nekonečná prázdnota. Smrt měla v ruce meč a přes sebe černý hábit popsaný rovnicemi – přesně, jak to popisují příběhy.
Podíval jsem se na hodinky, bylo na nich “00:00:00”, přesná půlnoc, rozhodný okamžik, kdy se určuje smrt – a hodinky byly zastaveny. Podíval jsem se i na svoje druhé hodinky – ty, které ukazují pravděpodobnost půlnoční smrti. Stálo na nich “27.334%”, stejně jako večer, než jsem si šel lehnout. Byl to hrozný den. Divím se, že jsem vůbec dokázal usnout s tím, že je čtvrtinová šance na to, že už se neproberu.
Ale nebyl důvod nejít spát. Lidé, kteří o půlnoci bděli, tak zemřeli stejně, jen mnohem bolestivěji. A staletí výzkumu dokázala, že jakmile zvýšíš svoji šanci na smrt, je už jen jediný způsob, jak jí snížit – pokud přežiješ půlnoc, ukazatel je okamžitě sražen zpátky na 0%.
Tedy jsem zemřel. Podíval jsem se na Smrt.
“Než ztratím vědomí, mohu aspoň ještě jednou projít svůj poslední den, podívat se, kde jsem udělal chybu?”
Smrt přikývla a pode mnou se rozestoupily mraky. Viděl jsem tam sám sebe, jak snídám – Smrt mi ukazuje dnešní ráno. Kdykoliv jsem do sebe nacpal další kus řízku, zvednul se pomyslný čítač o pár dalších picomortů. Řízek mohl být nedostatečně usmažený, mohly v něm být smrtící bakterie, někdo ho mohl úmyslně otrávit, mohla mi na něj vklouznout včela a já si ji nevšimnout. Každá událost vysoce nepravděpodobná, ale čítač je neúprosně všechny dával dohromady.
Pak se pohled změnil. Viděl jsem, jak jsem dopoledne běžel do školy za hustého deště. Co za deště, za bouřky, a s deštníkem v ruce! Jak lehkomyslné – tak moc jsem si to večer vyčítal! Blesk nemůže nikdy zasáhnout člověka, ale kdykoliv udeří, tak lidem okolo naskáčou další picomorty. Pak jsem proběhl louží. Neuklouzl jsem, samozřejmě, ale viděl jsem, že teď naskočil přímo nanomort. Normálně by to nevadilo, ale tento den záviselo na každé chvíli.
Obraz se znovu změnil a já viděl první velký incident svého posledního dne: byl jsem na chodbě ve třetím patře a rozhlížel jsem se ven z okna otevřeného dokořán. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale teď jsem to viděl jasně: podlaha byla čerstvě umytá a kluzká. Stačilo by jen málo, abych uklouzl a vypadl z okna. Nevypadl jsem, samozřejmě, protože se vždy stane to, co je pravděpodobnější, ale každá vteřina, kterou jsem se rozhlížel, tak přičítala další micromorty. Když jsem vešel do přednáškové místosti, měl jsem na čítači již 6.221%.
Kdybych se tak tehdy podíval na čítač a dal si po zbytek dne pozor! Jenže na smrt je příjemnější nemyslet a většina z nás svůj čítač přikrývá černou destičkou, aby neměli svoji smrt stále na očích. Ani mě tehdy nenapadlo destičku odsunout.
Výjev se znovu změnil a já okamžitě rozpoznal ten kritický okamžik: vracel jsem se ze školy domů po chodníku. Byl jsem právě v nepřehledné městské zatáčce, když na vozovku vběhlo malé dítě. Reagoval jsem reflexivně – vběhl za ním, vtáhnul ho zpátky na chodník a hned potom projelo zatáčkou auto.
Tlukot mého srdce se nesl až sem do oblak. Jakou blbost jsem to udělal! To dítě by samozřejmě přežilo – pravděpodobnost úmrtí při vběhnutí do zatáčky není vyšší než padesát procent. Možná by zemřelo v noci, ale o tom bych už nevěděl. Já ho ale místo toho “zachránil.” Ono na tom určitě získalo – bylo v zatáčce takto mnohem kratší dobu, ale já – já jsem přitom také mohl zemřít. Odkryl jsem tehdy svoje hodinky a zhrozil jsem se. 19.819%. Tahle zatáčka musí být nebezpečnější, než jsem myslel.
Takhle blízko smrti jsem ještě v životě nebyl. Zděšen jsem pospíchal domů, dívaje se jen pod sebe. Při pohledu shora je dobře vidět, kde jsem nasbíral zbývající sedm procent. Proběhl jsem několik přechodů na červenou. Nevšiml jsem si několika děr v chodníku. Nakonec jsem přímo narazil hlavou do sloupu – to znamená, že byla větší pravděpodobnost, že do sloupu narazím, než že ne. Zpanikařil jsem ještě víc. Musel jsem se dostat domů.
Obraz se rozplynul a nahradily ho opět mraky. Co se stalo dál si pamatuji. Úspěšně jsem se vrátil domů a zbytek dne strávil schumlaný v posteli a jen jsem pozoroval, jak hodinky zůstávají na 27.334%. To číslo rostlo pořád, ale to už je pod rozlišovací schopnost dnešní techniky.
A hodinek s vyšší rozlišovací schopností už se nedožiji.
Smrt tasila meč a setla mi hlavu.
Vyskočil jsem z postele pokryt potem. Okamžitě jsem se podíval na hodinky. Ukazovaly 03:14:58. Rozhodná půlnoc již tedy uplynula. Pro jistotu jsem se podíval pod destičku i na své druhé hodinky. Stálo tam 0.000%, moje nejoblíbenější číslo. Zpětně se to zdá zjevné – Smrt vypadala přesně tak, jak ji popisují příběhy, všechny vymyšlené, neboť kdo Smrt viděl, už o tom mluvit nemohl. Tedy jsem měl štěstí. Moje šance na přežití byla 72.666% a přežil jsem.
Rozhodl jsem se, že tento den nic riskovat nebudu, že dokonce vynechám školu. Potřeboval jsem se po předcházejícím hrozivém dnu trochu uklidnit. Celý den jsem tedy ležel v posteli a jen programoval nebo sledoval videa na internetu. Nešel jsem do koupelny. Dával jsem si velký pozor při zapojování počítače do zásuvky. A večer jsem spokojně usínal stále s 0.000% na svém čítači.
Následující den jsem také nešel do školy. To už ovšem nebylo mojí volbou. Protože můžete se snažit, jak chcete, ale někdy – někdy máte prostě smůlu.
Další čtení:
Jednotka smrti: https://en.wikipedia.org/wiki/Micromort
Tell me,