Představte si svět, kde řeknete magické slůvko a dobří lidé kolem vás se rozsvítí zeleně a zlí lidé červeně. A vy – vy svítíte červeně. (povídka, 1000 slov)

(Příběh je také k dispozici jako googledokument, pokud se vám tam lépe čte.)

“Detekce,” řekla moje mamka a zbledla. Jak by ne, viděla nyní to, co já před několika hodinami. Když jsem ráno odcházela do školy, byla jsem Dobrá. Nebyla jsem paragonem, nerozesvítila bych temnou místnost, ale byla jsem spíše na kladné straně. Pořád ještě nejsem ďábel, ale červenou záři, kterou nyní vydávám, si nelze s ničím splést.

“Lenko, co se stalo?” zeptala se. “Někdo ti vyhrožoval? Byla jsi něčím donucená?”

Viděla jsem na své mamce, jak se sama sebe snaží uchlácholit. Ale nemůže přece svým slovům věřit. Všichni ví, že kdo spáchá Zlý čin z donucení nebo pod mocnou výhružkou, tak za něj není morálně odpovědný. Ne. Kdo září červeně, tak si to zasloužil.

“Ne, mami, já jsem spáchala Zlo.”

Tak. Řekla jsem to, nebylo to tak těžké. Každý je někdy Zlý – někdy urazíte Dobrého člověka nebo někdy zase pomůžete Zlému člověku, když zapomenete použít Detekci. Někdy učiníte sebestředné rozhodnutí, zažárlíte nebo posečete svůj trávník v úterý. Ale Zlo není zákon. Církev Dobra by samozřejmě uvítala, kdyby se morální pravidla stala zákonem, ale je dobře, že máme oddělení Etiky a Státu.

“Já se trochu bojím, mami,” řekla jsem, “viděla jsem to na cestě domů. Kamarádky se mě na nic neptaly, ale nebylo jim u mě příjemně. V autobuse se mi cestující klidili z cesty, jen abych se jich náhodou nedotkla…”

Mamka mě objala. Snažila se uklidnit mě, nebo sama sebe? Je to zvláštní, ale bojím se mnohem více toho, že mě mamka odsoudí než samotného faktu, že je jsem Zlá.

“Co konkrétně jsi spáchala, Lenko? Možná bude stačit několik činů pokání?”

Zavrtěla jsem hlavou. Pokud to, co se říká, je pravda, bude mě tohle pronásledovat můj celý život. “Mami, já… já jsem políbila holku.”

Okamžitě mě mamka od sebe odstrčila a zamumlala Detekce ještě jednou. Bylo mi to jasné – lhaní je Zlé, a kdybych teď svítila ještě červeněji než předtím, věděla by mamka, že lžu, a že jsem žádnou holku nepolíbila. Ale bohužel, mluvila jsem pravdu.

“Co tě to proboha napadlo, Lenko?!” vykřikla, “zákaz lesbismu je jedno z nejjednodušších přikázání. Nečetla jsi snad nikdy Knihu Dobra a Zla?”

“Pětkrát od začátku do konce, mami!” odvětila jsem, “a tuhle konkrétní pasáž aspoň stokrát! Ale myslela jsem si, že se mýlí, jasný’? Nebylo by to první falešné přikázání.”

“Tohle není žádná Sophiina volba! Je to jedna z nejdéle známých Pravd!”

Mamka má samozřejmě pravdu. Vědecká metoda sice byla vynalezena teprve před třemi sty lety a na problém Dobra a Zla ji začali akademici aplikovat až v posledním století, ale všechny zákládní Pravdy byly potvrzeny experimentem. Studie za studií ukazovaly, že vraždy jsou Zlé, že krádež je Zlá, že lhaní je Zlé, … že lesbismus je Zlý. Tu a tam byly výjimky. Lež, která sloužila k zabránění vraždy zřejmě není Zlá, ač lež, kterou zabráníte krádeži s maximální škodou 4200 korun (plus mínus 500) už Zlá je. V mém konkrétním případě jsem ale věděla, že se na mě žádná výjimka nevztahuje. Zatím se nikomu nepodařilo provést experiment, kde by romantická láska mezi dvěma ženami nezpůsobila oběma pokles ke Zlu.

“Mami, je to těžké. Já mám Kristýnu fakt ráda a ona mě taky, a… a proč bychom se měli vůbec řídit tím, co je Dobré a co je Zlé?”

Mamka se málem sesula na zem, “co to říkáš? Chceš skončit jako kriminálník?”

“Ne, jen říkám, že možná nemusíme vždy konat to, co je Dobré – “

“Můj bože! Ty ses přidala do Červené církve!”

“Ne, mami!” rychle jsem odpověděla.

Červená církev, organizace, která věří, že lidstvo špatně interpretuje známky Detekce. Že ve skutečnosti, kdo svítí červeně, je Dobrý, a kdo svítí zeleně, je Zlý. Méně než desetina procenta obyvatelstva věří v učení Červené církve, a dobře tomu tak. Kdo může považovat vraždu za dobrý čin, si zaslouží být uvězněn.

“Jen říkám,” pokračovala jsem, “že Detekce nemusí být nejlepší zdroj pro určení toho, co je dobré a co je zlé.”

“To je největší blbost, jakou jsi kdy řekla, Lenko,” zavrtěla moje mamka hlavou, “myslíš si, že víš lépe než Objektivní dobro, že víš lépe než samotné přírodní zákony, co je dobré a co je zlé? To není rozum, to je blbost, ba hůř, je to urážlivá troufalost!”

“Detekce,” řekla jsem. Moje mamka svítila zeleněji než dřív. Samozřejmě. Urážet svoji dceru je sice Zlé, ale ne, pokud tím chráníte vyšší zájmy, v tomto případě zájmy samotného Dobra. Jaká snůška pseudoetiky. Ale moje mamka se snaží být paragonem Dobra. Přispívá na zelené charity, v referenderech hlasuje pro zelenější zákony a Knihu Dobra a Zla čte každý den před spaním. Hádku s ní nemohu vyhrát.

“Nespáchala jsem žádný trestný čin,” řekla jsem opatrně, “ale jsem teď Zlá a potřebuju si promyslet, co to pro mě znamená, mami. Budu ve svém pokoji – nechoď za mnou.”

Zavřela jsem pak za sebou dveře. Světla jsem nechala zhasnutá a přemýšlela v absolutní tmě.

Lidská mysl je zajímavá věc. Vždy mě přišly některé Pravdy zvláštní a nelogické, ale respektovali je všichni kolem mě a přizpůsobila jsem se. Není příliš složité posekat svůj trávník ve středu místo v úterý. Když mě teď ovšem má dodržování Dobra omezit – skutečně omezit, nejen lehce znepříjemnit život – přestává mi připadat Dobro jako dobrý nápad. Je to zbabělost? Určitě. Znamená to, že bych měla svoji lásku ke Kristýně potlačit? Těžko. Objektivní dobro je jistě měřítko morality. Kniha Dobra a Zla byla instrumentální k úspěchu lidstva. Ale Objektivní dobro nemusí být tím nejlepším měřítkem morality, které existuje.

Nahmatala jsem stůl a sedla jsem si k němu. Rozhodla jsem se – od této chvíle budu dodržovat vlastní žebříček hodnot. Žebříček, který není neměnný a změní se, když se dozvím nové informace. V mnohém se bude jistě shodovat s Objektivním dobrem, ale budou tam odlišnosti. Sestavím si vlastní, osobní Knihu Dobra a Zla, pomocí níž budu lépe sloužit sobě i svému okolí, než kdybych se řídila rigidními pravidly nastavenými přírodou.

“Detekce,” zašeptala jsem a moje červená záře zalila můj pokoj. Potlačila jsem slzu, ale i úsměv. Alespoň už nebudu nikdy potřebovat baterku. A v této červené září jsem vzala papír a začala sepisovat svoje myšlenky.

Možná budu Zlá. Ale nebudu zlá.

(Děkuji za čtení. Názory hlavní postavy nejsou nutně názory autora. Postavy jsou fiktivní.)