Dnes jsem se účastnil dvou závodů v orientačním běhu.
Oba závody pořádal stejný oddíl, SAGC-CO (Sport Athlétique de Gazinet-Cestas, Course d’Orientation) – první z nich byl oblastním mistrovstvím (bez kvalifikace, tj. kdo bydlí v Gironde a vyhraje ve svojí kategorii, stane se msitrem), druhý závod byl otevřený, více relaxovanější, a zadarmo.
Ujel mi autobus, ale přesto se mi podařilo se na shromaždiště dostat v 9.20 (start 00 byl v 10.00). Na závod bylo přihlášeno 126 lidí, osobně mi přišlo, že na vyhlášení výsledků jich bylo méně, asi jako na jihočeském žebříčku.
Instrukce říkaly, že kdo není licencovaný člen ligy orientačního běhu v Gironde, musí mít “zdravotní certifikát non-kontraindikace k soutěžím v orientačním běhu”.
Ten jsem si naštěstí pořídil před měsícem. Abych ho dostal, podstoupil jsem skutečně alespoň nějaká vyšetření narozdíl od českého potravinářského průkazu, kde řeknu “nic mi není” a doktor řekne “tady máš průkaz” nebo na rozdíl od českého potvrzení o zdravotní způsobilosti, kde řeknu “těhle pět lidí potřebuje na skautský tábor potvrzení o zdravotní způsobilosti” a doktor řekne “tady jsou razítka”. Ne, že bychom to tak někdy dělali.
Když jsem řekl, že občas na orientačním běhu jsou tratě dlouhé deset kilometrů, tak mi dokonce změřili dech!
Nakonec po mně certifikát ale stejně nevyžadovali :(. Vstupné na mistrovství stálo 8.60 EUR, odpolední závod byl zadarmo. 8.60 EUR je zhruba 220 korun, což je, myslím, více než u nás. Normálně stojí vstupné pro H21 5.60 EUR, ale platil jsem víc, protože nemám licenci Ligue Aquitaine.
Po registraci jsem se zapsal na startovku. Pro každou trať byla jedna startovka a každý se mohl napsat do jaké minuty chtěl – kdo se zapsal dřív, ten dostal daný slot. Licencovaní členové mají možnost si vybrat slot přes internet předem.
Na odpolední závod jsem se zapsal na první pozici. To mělo určitý vedlejší efekt – když jsem dorazil do cíle, tak jsem věděl, že všichni, kdo už doběhli, tak jsou přede mnou.
Pak přišel start. Start měl čtyři koridory. Krabička NULOVÁNÍ byla ještě před startem, v prvním koridoru byla KONTROLA, druhý byl prázdný, v třetím koridoru byly popisy kontrol (které byly také na mapě), čtvrtý byl prázdný a mapy byly hned za startem.
Člověk na startu, když viděl eurofólii v mé ruce, řekl, že mapy jsou z dobrého papíru, že to nebudu potřebovat, tak jsem zahodil svůj mapník a jakmile dostal mapu do ruky, zjistil, že zase z tak dobrého papíru nejsou. …ale, na odpolední závod jsem si mapník stejně nevzal :).
První závod byl 2.9 km sprint. Byl celkem pěkný. Měřítko mapy bylo 1:4000, což mě neustále překvapovalo. I když jsem si na každé kontrole říkal, “bude to blíž než si myslíš”, Systém 1 mi pořád nechtěl věřit a každou druhou kontrolu jsem stejně přeběhnul. Nejhůře mě to pak zmáto na jedenáctce, kde jsem ztratil 4 minuty.
Dorazil jsem po 36 minutách.
To není moc dobrý čas.
V cíli ale měli perfektní občerstvovací stanici. A nyní se dostanu k jejich nejlepšímu vynálezu:
Ano, to je živá výsledková listina. Jakmile si někdo vyčte čip, jeho jméno, čas a pořadí se objeví v rámečku pro jeho trať zde. Jak vidíte, bylo zde 6 tratí, ale mnohem více kategorií. Například všichni muži od H21 dál sdíleli trať, ale měli samostatné kategorie. Pomocí této listiny se mohu porovnávat jak s lidmi ze své kategorii (podle pořadového čísla vlevo od svého jména), tak s lidmi ze své trati (podle rámečku).
To je cekem cool vynález, ale orientačnímu běhu by nejvíce prospělo, kdyby přišel na nová pravidla, která jsme vymysleli s bráchou:
Ano, orientační běh takovou změnu potřebuje.
Potřeboval jsem pak čekat dvě a půl hodiny na vyhlášení, a pak další půl hodiny na start druhého žávodu. Většinu času jsem vyplnil čtením o formálním dokazovacím systému Coq. Je zde velmi populární, ježto jeden z místních profesorů o něm napsal knížku a podílel se na vývoji. Řekl jsem si, že do konce kalendářního roku napíšu formální důkaz Věty o dvou listech, nebo aspoň neformální důkaz toho, proč formální důkaz napsat nejde.
Měl jsem také čas porozhlédnout se po okolí.
Největší stavba v okolí byla tato rozhledna, tak tu jsem šel zkoumat jako první.
Mám obrovskou fóbií z výšek, ale jsme padesát kilometrů od moří, v rovinatém kraji a horizont je čistý. Řekl jsem si, že možná z vrcholu rozhledny uvidím moře a to mi za ten strach při stoupení bude stát.
Vážně nejsem rád nahoře. Připadal jsem si jako když demontuju vysílače ve Far Cry 3, až na to, že když hrdina ve Far Cry spadne, tak ztratí pár životů, které se mu regenerují během několika vteřin.
Žádné moře na tuto stranu (těsně před lesem si ale všimněte startovních stanů).
Žádné moře na tuto stranu.
A ani tady (všimněte si cíle). Ne, moře dnes neuvidím.
Uvidím ovšem “Le Tronc Creux”, jednu ze šesti “chatek” rozmístěných po parku, kterou je možné si u města narezervovat a jednu v noc přes léto v ní přespat.
Uvnitř je prý místo pro 9 lidí.
Přišel čas na vyhlašování výsledků.
Nebylo to o moc jiné než u nás.
Snad jen, že všichni byli poněkud zmatení z toho, kde mají stát. Někteří vyhlašování odešli ze “stupínků” okamžitě, jiní vedle vyhlašujícího pořadatele zůstali až do konce vyhlašování. Nakonec to vypadalo tak, že byly tři řady lidí:
- pořadatel a vyhlášení závodníci
- děti
- dospělí
Na konci vyhlašování to bylo rozdělené zhruba na třetiny.
A nakonec byla zvláštní fotka pro mistry.
Přišel čas na druhý závod.
A při cestě na start jsem dostal škytavku. Která nepřestala do té doby, než jsem se vrátil domů.
Odbočka: Proč nenávidím škytavku. Škytavka je hnusný syndrom, který je nepříjemný a zdá se, že se zhoršuje, když je vám zima nebo když jste aktivní. Jakmile jsem si lehnul doma do postele, přestala okamžitě. Znáte problém tramvaje? Zjednodušeně, představte si, že musíte zmáčknout jedno ze dvou tlačítek: jedno z nich zabije 1 člověka, druhé zabije 2 lidi. Musíte jedno z nich zmáčknout, nic jiného o těch lidech nevíte, nemáte jinou volbu. Co byste měli udělat? Jediná správná odpověď je zřejmá – stisknout první tlačítko. Okej, teď si představte, že první tlačítko stále zabije 1 člověka, ale druhé způsobí 2 lidem permanentní doživotní škytavky. Permanentní. Doživotní. Škytavky. Brrr. Kdyby někdo v tuto chvíli volil stále první tlačítko, nezazlíval bych mu to.
Škytavka mi tak totálně zničili vůli běhat, že jsem celý závod prošel.
A můj čas tomu odpovídá.
Na této mapě (pro odpolední závod) není napsané měřítko. Členitostně se zdá na 1:15000, ale ve skutečnosti bych tipoval spíše 1:5000.
A tím zakončíme dnešní fotovýlet. Celkem se mi závody líbily a jako Čech jsem zažíval určitou popularitu (“ooh, tamten člověk je z Česka; já jsem o Česku jednou slyšel…”) :). Jedna paní se dokonce pokoušela promluvit pár slov česky (uměla dokonce vyslovovat české r (ale ne ř)) a říkala, že se hodlá znovu začít učit.
A na závěr, několik nesouvisejících myšlenek:
“Také homosexuálové mohou darovat krev, …za určitých podmínek.” (ty podmínky jsou abstinovat od homosexuálních sexuálních vztahů po dobu 12 měsíců).
Tato karta je nejhorší příklad toho, jak japonština přejímá cizojazyčná slova. V angličtině se jmenuje “Worn Powerstone”. Japonština má krásná slova pro tyto pojmy, mohli se rozhodnout pojmenovat tuto kartu třeba 力石, “moc-kámen”, ale ne, oni se rozhodli pro パウーストン, přeloženo “pauusuton” (zkomolená anglická výslovnost powerstone).
A artefakt? Vážně neexistuje japonské slovo pro “artefakt”? Musíme to nazývat アーティファクト, “atifakuto”?