Dnes jsem se účastnil dvou závodů v orientačním běhu.
Oba závody pořádal stejný oddíl, SAGC-CO (Sport Athlétique de Gazinet-Cestas, Course d’Orientation) – první z nich byl oblastním mistrovstvím (bez kvalifikace, tj. kdo bydlí v Gironde a vyhraje ve svojí kategorii, stane se msitrem), druhý závod byl otevřený, více relaxovanější, a zadarmo.
Národní stav nouze ovlivnil univerzitu v Bordeaux asi tak… nijak. Ale pokud vás zajímají všechny podrobnosti a maličkosti, čtěte dál. Ve 22 hodin večer 13. listopadu jsem právě ukončoval Skype hovor se spolužáky z MFF (hráli jsme D&D), když vypadl proud. To by nebylo nic zvláštního – proud mi vypadává čas od času normálně, protože mám vadný sporák.
Odbočka: Sporák
Zdá se totiž, že elektrické plotýnky v mém pokoji nejsou odolné vůči vodě, což je trochu problém, protože jsou umístěny hned vedle umyvadla. Takže když myju nádobí nebo utírám mokrým hadříkem poličku nad plotýnkama, dostane se na ně vodě. V tu chvíli začnou blikat diody a pak mám buď štěstí a po pár minutách se uklidní nebo vyhodí pojistky a pak mám buď aspoň trochu štěstí a po pár hodinách začnou fungovat nebo ne, a musím zavolat opraváře. Zatím jsem si nechal plotýnky vyměnit dvakrát.
Tentokrát ovšem vypadly pojistky v celém domě. Tak jsem vypnul počítač – pro případ, že by to bylo dlouhodobé, bych potřeboval šetřit energii.
Pak jsem si řekl, půjdu na chodbu se podívat, jestli fungují světla aspoň na chodbě, tak jsem začal hledat baterku, našel jsem jí, a zjistil jsem, že už nefunguje (já s baterkama asi neumím dobře zacházet) a než mi došlo, že bych mohl použít baterku na mobilu nebo prostě jen jít na chodbu bez světla, tak elektřina opět naskočila. Hloupě já.
Jakmile jsem zapnul počítač znovu, tak na mě vyskočila Windows 10 notifikace, že „Attaque terroriste en cours à Paris“, což bylo zvláštní, protože normálně mě o novinkách neinformuje. Asi měla označenou nějakou vysokou prioritu nebo něco. Každopádně jsem pak otevřel tunu záložek a poslouchal zprávy až do tří do rána, kdy už přestaly být tak zajímavé. Projev prezidenta byl velmi silný.
Myšlenky, které mi v tu dobu probíhaly hlavou, byly:
V sobotu ráno jsem otevřel zprávy a první věc, co jsem přečetl, byl příběh nějaké pařížské občanky, jak v sobotu ráno vyšla nakoupit a zjistila, že je všude zavřeno. Zjistil jsem, že já doma také nemám vůbec žádné jídlo. Vykouknul jsem z okna ven a nikde nebyl vůbec nikdo. Nakonec jsem se rozhodl spíše jíst, a dojel jsem nakoupit. Cestou ani v obchodě jsem neslyšel nikoho o pátečních událostech mluvit.
Přes víkend začaly přicházet e-maily.
První přišel v sobotu večer od prezidenta univerzity:
[…] Všichni jsme šokováni násilnými atentáty včerejší noci v Paříži […] Byl vyhlášen stav nouze a třídenní národní smutek. Pařížské univerzity byly zavřeny, ale tento příkaz se neaplikuje na náš region, jak to upřesnil prefekt dnes odpoledne. […] Všechny naše aktivity tedy pokračují, obzvláště vyučování a zkoušky, stejně jako minulý týden. […] Naše vlajky byly vyvěšeny na půl žerdi a v pondělí v poledne budeme držet minutu ticha. Následuje seznam míst na našich kampusech, kde se budou konat pietní shromáždění […] Připomínám, že příkazy plánu Vigipirate jsou aktuální více než kdy dřív: mějte u sebe neustále občanský průkaz nebo kartu studenta; nepřijímejte neidentifikované balíky, nenechávejte svoje tašky bez dozoru a upozorněte síly pořádku, pokud najdete podezřelou tašku; […] A konečně, do zahraničí v nadcházejících dnech cestujte jen z nezbytných důvodů. […] Se všemi otázkami se neváhejte obrátit na univerzitního funkcionáře pro bezpečnost a obranu. […]
Naše univerzita má vedoucího „bezpečnosti a obrany“? Wow.
V neděli večer pak přišel e-mail od ministra školství:
[…]
Byl to dvoustránkový dopis plný celkem prázdných slov.
„Byli jsme zasaženi na srdci, ale to neznamená, že jsme byli oslepeni.“, co to znamená?
Byla v dopisu jedna zajímavá věta, a totiž „Nejlepší odpověď nebude nikdy diktována strachem nebo nenávistí, ale hodnotami, které jsou naše a kterým chceme být věrní.“
Když jsem v pondělí ráno šel na oběd, visela na dveřích cedule „Výdej oběda bude přerušen od 11.55 do 12.05. Prosím držte ve 12.00 minutu ticha.“. Doobědval jsem krátce přes 11.55, a potřeboval jsem jít znovu nakoupit, tak jsem šel do tramvaje, kam jsem přišel krátce před dvanáctou.
Tramvaj přijela do zastávky, otevřela dveře a z reproduktoru se ozval hlas řidičky: „Pro ty, kteří právě přistoupili: Budeme nyní držet minutu ticha, a poté budeme pokračovat v cestě. Prosím, připojte se také.“ a pak se na elektronických cedulích, kde se normálně objevuje konečná nebo následující stanice, objevil text „Hold obětem útoku 13. listopadu“. Pěkné. Po minutě se opět ozvala řidička, zavřela dveře a tramvaj se rozjela, a čas od času na elektronické tabuli projel text „Byl vyhlášen národní stav nouze. Buďte během cestování na pozoru.“
Když jsem se odpoledne dostal do budovy s počítačovými laboratořemi, zjistil jsem, že na tabuli, kde se obvykle objevují rozvrhy, teď je slavný internetový obrázek:
A večer pak přišel poslední e-mail, tentokrát z oddělení zahraničních vztahů:
Drazí studenti, […], vzhledem k tomu, že byl vyhlášen stav nouze, se vztahují kontroly identity na celé teritorium. Silně vám doporučuji se pohybovat s originálem vašeho občanského průkazu (a povolením pobytu pro neevropské studenty). Také mi prosím potvrďte, že jste v pořádku […].
Samozřejmě poslední zmíněné věty jsem si nevšiml a odepsal jsem až dnes večer, když oddělení napsalo druhý e-mail, mnohem stručnější („Pokud jste ještě nepotvrdili, že jste v pořádku, udělejte to rychle, totiž dneska, abyste nás uklidnili.“).
A to je zhruba všechno. Slovo „terroriste“ jsem „na ulici“ slyšel za tento týden celkově asi tak jednou. Život tu pokračuje jako předtím.
A teď internet. Nemám žádný názor na diskuze probíhající na Facebooku a v tuto chvíli ještě nemám zformovaný ani politický názor, ale wow, ten Facebook.
Člověk1: „#PrayForParis!“
Člověk2: „Člověk1 je blbej, protože mu nezáleží na smrtech, které způsobuje (malárie/občanská válka/jiné teroristické útoky/oblast, na které mi záleží).“
Člověk3: „Člověk2 nenávidí Paříž. Lidi jako on nemají na Facebooku co dělat.“
Člověk4: „Člověk1-3 se snaží získat status postováním o Paříží, zatímco já truchlím.“
Člověk5: „Ooh… Facebook mi umožňuje si hodit fotku do hezkých barev.“
Člověk6: „Kdo si změní fotku do francouzské trikolóry je idiot.“
Člověk7: „Všimněte si, že jsem si nezměnil fotku. Dobře já, že?“
Ujišťuji vás, že se tímto postem nesnažím získat status nebo něco. Přiliš mi na tom nezáleží. A PrayForParis postovat nemůžu, protože modlení se je příliš spojeno s křesťanstvím.
A zakončíme perličkou z francouzských dopravních značek:
Zdá se, že Francouzi si fakt chtějí být jistí tím, kdo na kruhovém objezdu pojede jako první. Jak jinak si vysvětlit, že na kruhovém objezdu u univerzity jsou následující dvě značky deset metrů od sebe:
#JeSuisParis
Toto je checklist – odškrtávací seznam – pro administrativní postup a kroky, které je třeba zařídit, pokud chcete odjet na studijní pobyt Erasmus z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Možná se bude hodit budoucím studentům.
Tento checklist bude také specifický pro Francii, a trochu i pro Univerzitu v Bordeaux. Některé kroky budete muset upravit podle své cílové školy a země.
Pro Francii je poměrně těžké zařídit ubytování, proto jsem postup k získání univerzitní koleje popsal zvlášť:
Ještě jedno varování: na francouzském internetu nepoužívejte háčky ani čárky. Francouzi neznají Unicode.
Vedoucí ve skautu mají mnoho úkolů a povinností, ale žádná z nich není důležitější než vrátit svěrené děti živé a bez trvalého postižení zpět domů. Z tohoto pohledu by bylo nejvýhodnější děti od rodičů vůbec nepřebírat…
Každá činnost, kterou konáme, s sebou nese riziko. Jsou činnosti, které nejsou téměř vůbec rizikové – např. ležení v posteli nebo hraní počítačových her. Jsou činnosti, které jsou lehce rizikové – např. přejití silnice nebo jízda autem. A jsou činnosti, které jsou velmi riskantní – např. noční výsadek. Které z nich si můžeme na skautských akcích dovolit?
Myslím, že bychom si jich měli dovolit jen velmi málo. Obecně ke splnění našeho poslání nepotřebujeme moc rizikových aktivit. Potřebujeme snad prozkoumávat jeskyně, abychom děti naučili konat dobré skutky? Co se týče zábavy a zážitků, riziko není dobrý způsob, jak zábavu zajišťovat. Je pravda, že mnohé zábavné činnosti jsou rizikovější, ale na příkladu počítačových her vidíme, že mnoho zábavy lze získat naprosto bezpečnou aktivitou.
“Cesta Upřímnosti – stanoviště 2: Na cestě k dalšímu stanovišti společně přemýšlejte, kdy jste si naposledy nechali pro sebe něco, co jste měli říct nahlas.”
Bystrá Hlava strhla papír ze stromu, “co je tohle za nemožnej’ úkol? Proč jsme si museli vytáhnout zrovna Upřímnost?”
Ještě jsem nebyl nikdy obžalován z trestného činu, ale bojím se toho. Odsouzení za trestný čin je přísný trest, a to nejen kvůli času strávenému ve vězení. Každé odsouzení se zapisuje do trestního rejstříku, ze kterého se úmyslné trestné činy mažou až za dost dlouhou dubu. Protože je možné být odsouzen i za trestné činy, o jejichž existenci nevíte, přečetl jsem celý český trestní zákoník a podstatnou část zákoníku francouzského (protože ve Francii strávím následujících 5 měsíců). V tomto článku popisuji svoje poznatky a názory, a tyto dva zákoníky srovnávám.
Nejsem právník a toto není právnická rada.
Many on the internet seem to prefer TeX (or LaTeX) to Microsoft Word for writing long academic theses. I believe Microsoft Word is usually better suited for this task. This article is clearly subjective. All images are purely illustrative.
Many Computer Science students prefer to use TeX or its derivatives (such as LaTeX) to write their Bachelor theses – or pretty much any text whatsoever. I’ve seen teachers at our university use TeX for one-line exercise specifications. We’re used to TeX and we consider its printouts pretty. You can recognize a document printed from TeX easily by spotting the default Computer Modern font (or its derivatives).
When I was deciding what program to write my thesis in, TeX or Microsoft Word, I browsed the archive of theses from past years. Some were written in TeX (easily recognizable by font, as I mentioned earlier) and some not. However, for those that were not, sometimes the teachers left a comment „Would benefit from being typeset in TeX.“
Alright. That settled it. I wanted to maximize my chances of getting the top grade. Some evaluators clearly thought TeX typesetting superior enough to traditional word processors that they dedicated a negative comment to it. I wanted to have no negative comments so, to minimize the chances of a negative comment, I had to use TeX.
V našem skautském oddíle nemáme žádné podrobné předpisy o tom, jak funguje přesně odborka Třech orlích per – 24 hodin mlčení, 24 hodin hladu, 24 hodin samoty. Vesměs o splnění odborky rozhoduje vůdce oddílu. Letos ovšem měl jeden z našich skautů dost otázek ohledně pravidel odborky, takže jsem vytvořil tento dokument, který popisuje podrobně, jak by mohla taková úplná pravidla vypadat. Pokud vidíte v těchto pravidlech nějaké mezery, prosím napište komentář.
Zkouška mlčení:
Od chvíle, kdy prohlásíš, že začínáš zkoušku mlčení, nesmíš po 24 hodin artikulovat žádnou hlásku lidských jazyků ani nesmíš úmyslně vydávat zvuky ústy za účelem komunikace. Přitom pokud spíš nebo krátce po probuzení nemůžeš tuto zkoušku porušit.
Představte si svět, kde řeknete magické slůvko a dobří lidé kolem vás se rozsvítí zeleně a zlí lidé červeně. A vy – vy svítíte červeně. (povídka, 1000 slov)
(Příběh je také k dispozici jako googledokument, pokud se vám tam lépe čte.)
“Detekce,” řekla moje mamka a zbledla. Jak by ne, viděla nyní to, co já před několika hodinami. Když jsem ráno odcházela do školy, byla jsem Dobrá. Nebyla jsem paragonem, nerozesvítila bych temnou místnost, ale byla jsem spíše na kladné straně. Pořád ještě nejsem ďábel, ale červenou záři, kterou nyní vydávám, si nelze s ničím splést.