Skauting by měl znát svoje principy.

For the sake of viewer convenience, the content is shown below in the alternative language. You may click the link to switch the active language.

V prosincovém čísle časopisu Skautský svět je esej od Mukókiho, vůdce ILŠ Collegium, zvaná “Tři základní principy skautingu a chvála nedefinovanosti”, ve kterém říká, že nejen povinnost k Bohu, ale i ostatní dva principy jsou málo definované, ale že tato nedefinovanost principů je dobrá věc, kterou bychom neměli měnit. Tento článek je reakcí na Mukókiho esej, ve které se snažím ukázat na chyby v jeho argumentaci a proč bychom stejně měli definovat, co myslíme povinností k Bohu.

Mukóki je vůdcem instruktorské lesní školy, což je v podstatě nejvyšší kvalifikace a nejvyšší pozice, jaké můžete v českém skautingu dosáhnout. Stát se náčelníkem Junáka je pravděpodobně jednodušší než vést instruktorskou lesní školu. To dává Mukókimu velkou autoritu a ukazuje to, že má velké znalosti, zkušenosti a moudrost. Přesto myslím, že jeho esej obsahuje chyby, na které stojí za to poukázat. Na začátku bych ještě chtěl říct, že ILŠ Colegium, kurz vedený Mukókim, je ekumenický, a na jejich stránkách je napsáno:

[…] K tomu ale přitakáváme také konkrétní spiritualitě. Collegium od svého vzniku vědomě stojí na křesťanských kořenech. Řada collegiátů – jak instruktorů, tak frekventantů – se hlásí k víře. Zároveň máme za to, že křesťanství výrazně ovlivnilo tzv. západní kulturu, do které náležíme, a je tak jedním z kořenů evropské kultury, tedy i životního prostoru a myšlenkového světa, ve kterém všichni žijeme bez ohledu na to, zda se považujeme za věřící nebo ne. Od počátku je důležitou součástí Collegia také křesťanská modlitba a křesťanské slavení. Zde platí: „Všichni jsou pozváni, ale nikdo není nucen.“ (E. Lasall)

Pro připomenutí, základní principy skautingu jsou toto (citace):

Skautské hnutí je založeno na třech základních principech:

 

  • povinnost k Bohu, chápaná jako povinnost hledat a respektovat v životě vyšší hodnoty než materiální;
  • povinnost vůči sobě, chápaná jako odpovědnost za rozvoj sebe sama.
  • povinnost vůči ostatním, chápaná jako věrnost své vlasti, která je v souladu s úsilím o mír, snaha o vzájemné pochopení a spolupráci mezi lidmi, národy a různými sociálními skupinami; je pojata jako závazek účastnit se na rozvoji společnosti, jako úcta a láska prokazovaná bližním a přírodě;

Pojďme se tedy pustit do reakce.

Projdu celou esej od začátku do konce a budu komentovat jednotlivé odstavce. Začínáme takto:

Občas to v diskusi o třech základních principech vypadá, že nejvíce nás „pálí“ princip první, „povinnost k Bohu“.

Je tomu skutečně tak. Můžete si přečíst například můj názor na toto téma, nebo poněkud méně strukturované a méně vážné pojetí v mých komiksech, zde a zde.

Někdo by velmi rád slovo „Bůh“ úplně vynechal, někomu se může zdát zavádějící, někomu nesrozumitelné, u někoho může probouzet obavu z náboženské agitace.

Ano, slovo Bůh je skutečně velmi zavádějící, protože slovem Bůh s velkým “B” se v evropské společnosti myslí typicky abrahámský bůh, tj. bůh křesťanských a židovských denominací a Islámu. Skautské principy míní slovem Bůh něco, co moc dobře nepojmenovávají, ale blíže významu by spíše bylo slovní spojení “vyšší síla” nebo “přesažné hodnoty”.

Není žádným tajemstvím, že Robert Baden-Powell, zakladatel skautingu, byl křesťanem. Ve své první knížce, “Skauting pro chlapce”, přímo píše, že “nikdo nemůže být nejlepším možným občanem, aniž by věřil v Boha”. První princip vzniknul z náboženství, a teprve sekularizací společnosti bylo náboženství odtlačeno z prvního principu více do pozadí. Stačí se podívat na Ameriku, zemi, kde si většina dospělých stále myslí, že andělé jsou skuteční, a američtí skauti stále nepřipouštějí ateisty do své organizace.

Ale někdo jiný by právě toto slovo nejraději viděl i ve znění skautského slibu.

Doufejme, že se tomu tak nestane. Ostatní země světa už začínají také od Boha ve slibu postupně ustupovat (Velká Británie, Austrálie), a kdyby teď Česká republika prohlásila, že Boha do slibu bude zase vracet, dala by tím jasný signál, že ve skautingu je náboženství důležité. To by byl, myslím, obrovský krok zpět.

„Nejvyšší Pravda a Láska“, která má ve slibu odkazovat právě k prvnímu principu, se mu může zdát vágní náhražkou slova „Bůh“, u které ani není jasné, jak jí máme rozumět. Není dobře definovaná, tedy nepředstavuje jednoznačný plně vystihující výklad. Jenomže ani s „Bohem“ by to nakonec nebylo o mnoho jasnější.

Ano. Správným řešením tohoto problému je definovat nebo aspoň podat jasné vysvětlení, co se Nejvyšší Pravdou a Láskou míní. V současnosti se děti dozvídají, co to znamená, od svých vůdců, kteří vymýšlí svá vlastní vysvětlení. Existují zde obrovské neshody – máme větší množství konfliktních vysvětlení. To je problém, protože pak skauting nestojí na společných základech a každý si myslí, že jde o něco jiného.

I vzdělaní teologové by nám totiž ukázali, že o „Bohu“ mohou říci především to, čím není, ale nemohou na něj ukázat tak, jak bychom si to představovali u definice. Nemohou říci přímo: toto je „Bůh“.

Vlivný apologetik William Lane Craig například definuje Boha jako “největší představitelnou bytost”. Známe také mnoho atributů, které musí bytost mít, aby byla bohem. Například křesťanský, židovský a muslimský bůh musí být všemocný. Protože nemůže existovat více než jedna všemocná bytost, mohli by věřící těchto náboženství definovat Boha jako “všemocnou bytost”. Někdo by mohl definovat Boha jako “věc, která způsobila vznik vesmíru”. Vyznavači starověkého řeckého náboženství, které je také kompatibilní s Americkou deklarací náboženského principu a prvním principem skautingu, by mohli prohlásit, že bůh je každá bytost, jejímiž předky jsou bohyně země Gaia a bůh nebe Uranos.

Jsou nějací vzdělaní teologové, kteří neradi definují slovo Bůh, ale přesto je to jedna z lehčích věcí, kterou lze definovat. Definice nejsou správné nebo nesprávné. Jsou jen užitečné nebo málo užitečné. Pokud si každý zadefinuje “Bůh” jako něco jiného, tak slovo “Bůh” nebude v běžné konverzaci použitelné, protože nikdo nebude vědět, co tím slovem řečník vlastně myslí. V naší společnosti se ale většina lidí shodne na základních rysech Boha. Například se všichni křesťané shodnou na tom, že dveře do mého pokojíčku nejsou Bůh, a že naopak Ježíš synem Božím je.

Ale to ještě neznamená, že žádný „Bůh“ není, ať už se za tím slovem skrývá cokoli. Třeba jen uniká definicím a pokud o něm někdo chce mluvit, potřebuje k tomu zpravidla jazyk metafor a symbolů.

Aby zamlžil, že neví pořádně, o čem mluví, ano. Podstatná skupina lidí, obzvláště v České republice, zastává mylný názor “nepřekrývajících se magistérií”, to jest, že věda a náboženství jsou oddělené věci, a navzájem se neovlivňují, a že “na Boha nelze jít rozumem”. K tomuto se nebudu v tomto článku vyjadřovat, ale zdaleka ne všichni věřící tento názor zastávají! Pro mnohé z nich je Bůh velmi jasná a skutečná věc, jak jsem ukázal výše.

Jenomže „Bůh“ nebo „Nejvyšší Pravda a Láska“ není zdaleka jedinou nejasností v základních principech. Na první pohled se sice zdá, že druhý princip na tom bude lépe, protože hovoří o mně. Ale kdo jsem to „já“? Tělo, jehož očima se ráno dívám do zrcadla?

Ano.

Nebo mysl, která se v představách může třeba procházet po Měsíci?

Ano, a jednoho dne, doufejme, třeba i ve skutečnosti.

Nebo aktér závratných dobrodružství, která prožívám v nočních snech?

Ano.

Nebo genetická informace složená z genomů mých rodičů? Možná všechno dohromady, ale nejspíš mnohem víc. Přeci nejsem jen tělo, ale jsem i tím tělem. Přeci nejsem jen nositelem genů, ale jsem jimi utvářen.

Ano. Kde je pointa?

Přeci nejsem jen otiskem prostředí, ve kterém žiji, ale bez něj bych byl jiný. Znám se vůbec? Když se podívám na dvacet let starou fotografii, jsem to na ní vůbec „já“? Bylo to tenkrát stejné „já“, jako „já“ dnešní? Měl jsem jiné představy o světě, jiná očekávání, jiné zkušenosti. Co tedy zůstalo?

Obě definice jsou užitečné, každá v jiném kontextu. Definice slova “já” jako “moje aktuální tělo, vzpomínky a vědomí” je užitečná. Definice slova “já” jako “celá historie existence mého vědomí” je také užitečná. A konečně, odkazovat se na to, co jste udělali v minulosti, pomocí zájmena “já”, je také užitečné.

Obecně v praktickém životě nemáme problém rozpoznat, o čem člověk mluví, když ve větě použije zájmeno “já”. Bylo by možné užitečnější mít různá slova pro pojmy “moje-současné-vědomí” a “já-včetně-své-historie”, ale přidávat nová slova do češtiny je těžké (já se pokusil zde) a musíme se spokojit s tím, co máme.

Slyšel jsem, že „já“ nestárne. Je to možné?

Nerozumím. Co znamená věta “já nestárne”? Protože se zdá celkem očividné, že lidé stárnou. Nakonec lidé zemřou a přestanou existovat. Pokud se vám tato situace nelíbí a myslíte si, že by svět byl lepší, kdyby neexistovala rakovina, srdeční nemoc a Alzheimerova choroba, mimo jiné, možná by vás zaujala filozofie transhumanismu.

Abych pravdu řekl, ani „já“ sám se nechci podrobit definici. Mám pocit, že kdyby mě chtěl někdo definovat, a to třeba i ve velmi obsáhlém životopise, něco důležitého by chybělo. To ale neznamená, že nemá smysl psát životopisy nebo se prostě zabývat sebou samým. Jen si nesmím myslet, že takový životopis je prostě všechno.

Dobrá tedy, nechceš sám sebe definovat. Budiž, to není třeba. Druhý princip skautingu je “povinnost k sobě” a myslí se tím, tradičně, “nutnost pracovat na zlepšení svých znalostí a dovedností, růst vlastní psychiky a mentality, utváření žebříčku hodnot, apod.”

Celá předcházející sekce, jejímž účelem bylo čtenáře přesvědčit, že druhý skautský princip není dobře definovaný, obsahuje velké množství prázdných vět a končí závěrem, že se autorovi nepodařilo definovat “já”, a tudíž “druhý princip na tom není o nic lépe než první”. Přitom, jak uznává autor původního článek, existují skutečné neshody o prvním principu (které například nyní řeší za český skauting Permi), např. Junák nikdy neřekl, jestli ateista je v souladu s prvním principem, zatímco se téměř všichni skauti shodují na tom, že druhý princip znamená prostě “pracuj na sobě”.

Asi už je jasné, že třetí princip na tom bude velmi podobně. Vždyť ti „ostatní“, „druzí“, „bližní“, o kterých [třetí] princip mluví, jsou také každý pro sebe „já“.

Um, jak je tohle relevantní? Druhý princip je “povinnost k ostatním” a myslí se tím, že skaut má pomáhat ostatním.

Ano, můžeme se hádat o tom, jestli má spíše pomáhat lidem nebo jestli zvířata mají stejnou hodnotu; a může se bavit o tom, jak nejlépe pomoci ostatním, ale opět, třetí princip je celkem dobře definovaný. Říká: dělej dobré skutky, pomáhej lidem okolo sebe.

Pro mě pak představují o to větší tajemství proto, že do nich vidím ještě méně než do sebe. Přestože např. svoje děti sleduji celý jejich život, někdy se nestačím divit, s čím přijdou. Sice je dobře znám, ale neznamená to, že bych je měl natolik přečtené, že už nic nového neobjevím. Co teprve lidé, které neznám od malička.

Naštěstí má Homo sapiens schopnost empatie, která mu umožňuje odhadovat, co asi ostatní lidé cítí a o čem přemýšlí, a na čem jim záleží. Ano, nebudeme to vědět úplně přesně, a ani ne tak přesně, jako u sebe, ale dostatečně dobře na to, abychom podle toho mohli jednat.

O nějakém definování „druhých“ nemůže být řeč, ledaže by mi nevadilo, že je definicí zploštím a uniformuji tak, že pro mě ztratí svoji jedinečnost.

Okej, co třeba tohle? “Druzí jsou všichni lidé kromě mě.” Nebo, pokud si myslíte, že ne všichni lidé si zaslouží, abychom jim pomáhali, můžete použít třeba definici “Druzí jsou všichni lidé kromě mě a vrahů.” Takovou definicí nikoho nezpološťujete, stejně tak jako je nezplošťujete tím, že řeknete, například, že jsou to živočichové rodu Homo sapiens.

Tu mám ale na „druhých“ rád. S každým je pak jiné setkávání a setkání. Sice se nedá nikdy předem zaručit, jak bude probíhat, a jestli se povede, ale to patří k dobrodružství života. Ale když se to povede, je to podobné, jako když dojde k setkání nití, když se tká z nití plátno. Setkání s druhými umožňuje něco, čeho bych nikdy nebyl schopen sám. Ať jde o dialog, o porozumění, o přijetí, …

To je pěkná metafora.

Člověk současnosti, i když si to možná ne vždy uvědomuje, je silně ovlivněn přístupy tzv. pozitivistické vědy. To je ten přístup, který usiluje o co možná nejpřesnější definování a změření toho, co zkoumá. Přesto, že s tím věda dosahuje ohromných výsledků, existují oblasti, na které se tento přístup nehodí úplně nejlépe. Například si nedovedu představit, že by někdo změřil míru prožívaného smutku.

Existuje několik různých testů míry deprese, většina z nich spočívá na tom, že pacient odpovídá do dotazníku na otázky (příklad). Podle výsledků pak má pacient i doktor lepší přehled o situaci. V komunitě Quantified Self se také používá “mood tracking”, aplikace na mobilu, které se vás čas od času zeptají, jak jste šťastní, a pak vám generují grafy, podle kterých například můžete poznat, že jste více smutní ráno, nebo že máte větší radost přes víkend apod.

Asi by šlo změřit obsahy hormonů nebo jiných látek v krvi, ale nemyslím, že ten, kdo by viděl zjištěná čísla, by lépe porozuměl tomu, kdo se trápí.

K tomu slouží empatie. Nebo psychologický výzkum.

A lze snad změřit lásku? Připomíná mi to jednu z nejhloupějších otázek, co znám: „Máš radši maminku nebo tatínka?“ To se přece nedá porovnávat, to není buď anebo.

Myslím, že vím, o co tady autorovi jde. Říká, že “pokud něco nelze změřit naprosto přesně, objektivně a pomocí čísel, tak nemá smysl to měřit”. To je ovšem chyba. Podívejme se na třeba na stupnici introvert-extrovert. Testy zjišťující, do které kategorie spíše spadáte, jsou vesměs všechny založené na tom, že odpovídáte na subjektivní otázky; podobně fungují téměř všechny psychologické výzkumy. Přesto je zjevné, že já jsem introvert. Každý, kdo by se mi pokusil tvrdit, že “to záleží” nebo “to se nedá změřit” by prostě neměl pravdu. Jsem, objektivně, introvert.

Pokud máte dva milující rodiče, může pro vás být skutečně těžké zjistit, koho milujete více. Ale mějme jinou otázku: “Miluješ více svojí maminku nebo autora tohoto blog postu?”. Je celkem jasné, že nějaké lidi milujete více než jiné a že existují stupně lásky. Ano, do jisté míry lze lásku skutečně změřit. Máme sice problémy se shodnout i na definici lásky, ale na nějakých základních rysech se shodne každý.

A když se v těchhle otázkách pokusím o precizní definici, budu mít pocit, že jsem něco důležitého poztrácel.

Proti takovému pocitu se dá bojovat tak, že si řeknete “Skutečně jsem něco důležitého poztrácel?”. Zjistíte, že ne, že všechno důležité stále existuje. Definováním, že “druzí” znamená “lidé, co nejsem já”, se neztrácí vůbec nic.

Trochu jiné šance než řeč definic má ale řeč umění. Tak mohu v nějakém obraze zahlédnout třeba rysy mateřství, v básni slyšet ozvěnu mezilidské blízkosti, v písni cítit upřímný žal. Jistě ani tady ne celý, ale umění se netváří, že musí všechno vyjádřit přesně a najednou. K tématům se vrací.

Myslím, že toto potvrzuje mojí domněnku, že autor se domnívá, že aby něco bylo měřitelné, tak to musí být měřitelné “přesně”. To není pravda. Počasí také dokážeme změřit a předpovídat, byť ho nedokážeme změřit ani předpovědět přesně.

Co si ale počít se skautskými principy, když je nelze tak docela definovat? Obecně platí, že když věci nejsou jasné, lze k nim zvolit dvojí přístup. Zaprvé je možné se jimi nezabývat, nechat to být, když to šlo bez vyjasnění až doteď. Zadruhé je ale možné hledat. A to je myslím velká šance. To, co je jasné a definované, se lze naučit a tím pádem to pak má člověk nějak osvojené a taky uzavřené. Jenže to, co se úplně uzavřít nedá (de-finovat znamená ukončit, uzavřít), tím je možné se stále zabývat a hledat nové porozumění – aktuální pro nové životní situace, obohacené o nové zkušenosti.

Pokud něco definuji, pak o tom můžu začít rozumně myslet a uvažovat. Například pokud definuji “Bůh” jako “prvotní hybatel, který před šesti tisíci lety vyrobil hvězdy”, tak mohu pořád hledat, například se mohu ptát “Skutečně je vesmír starý jen šest tisíc let?” (hint: není). Pokud definuji “Bůh” jako “bytost v pojetí katolicismu”, pořád jsem žádné “hledání” neztratil. Pořád se můžu ptát “existuje nebo ne?” a najít odpověď na tuto otázku. Je to rozhodně lepší otázka než “hm, tak jak bych asi mohl definovat Boha?”

Mám přitom pocit, že pravda o životě se nedá nikdy říct úplně celá. A to je úžasné, protože nemohu nikdy říct: „Aha, tak to je celé. Bylo to fajn, ale nic nového už nebude.“ Zkrátka bez definice je to mnohem napínavější.

Jednoduchá definice života je třeba “stav následující po narození a předcházející smrti”. Cool. Znamená to, že nic nového už nebude? Těžko. Ale můžeme nyní přestat plýtvat časem a zabývat se zajímavějšími věcmi než filozofickými hádankami jako “co je život”.

Můžeme se ale spolehnout na to, že skauti nezvolí namísto hledání stále nového porozumění základním principům tu druhou cestu? Že se budou zabývat i tím, co se nezdá zcela jasné a precizně definované? Myslím, že můžeme, a že to máme s nedefinovaností risknout. První cestě – té hledačské – totiž nahrává hned několik okolností. Zaprvé skaut je hledač. A protože obecně v oddílech vedeme skauty a skautky k hledání a poznávání, myslím, že v určité fázi jejich skautské stezky se rádi pustí do hledání i v těchto oblastech. A pak je můžeme inspirovat k tomu, aby každý hledal po svém. Ne aby se všichni naučili stejnou definici. Protože zatímco definici by převzali zvnějšku, hledání bude jejich vnitřní. A o to mimo jiné jde, aby celkově byli sví. Zadruhé je důležité, že naše téma nazýváme „základními principy“. Slovo princip v latině původně znamenalo začátek, něco, od čeho se odvíjí pokračování. Když o něčem říkáme, že je to základním principem, dáváme najevo, že jde o podstatu, o základ, na kterém stojí zbytek. Je přirozené, že ten, koho skauting chytí za srdce, bude chtít poznávat i to, odkud pramení. Nejen historicky, ale i principiálně.

Ok..

Pokud ho takové poznávání baví, může být potěšen tím, že základní principy mohou v různých životních etapách nabízet různá pochopení.

Myslím, že něco tak fundamentálního jako základní principy skautingu, by nemělo být tak otevřené interpretaci, protože pak daný princip přestane cokoliv říkat, a nebudeme se jím schopni řídit.

“Cíl X podporuje třetí princip skautingu, takže bychom měli zařadit aktivity, které k němu vedou,” řekne mladý rádce.

“Počkej,” odpoví mů vůdce, “tobě je nyní 16 let, ale jakmile ti bude 26, tak najdeš nové pochopení pro třetí princip a zjistíš, že vlastně cíl X tak moc třetí princip nepodporuje.”

Principy mají vést skauting a Junáka. Některá pochopení jsou správná, jiná jsou špatná. V současné době máme několik různých “správných” pochopení, což vede k tomu, že základní principy nepoužíváme, protože jim nerozumíme nebo se na nich neshodneme.

Mohou nám různě nastavovat zrcadlo. Tehdy, pokud je pochopíme jako živé, nespoutané konečnou definicí. Nabízí se otázka, jak tedy o principech vlastně hovořit. V textu jsem k tomu naznačil jen málo. Ale snad i to může být pozváním k „hledání“. Potřebujeme hledat nejen stále nové porozumění principům, ale i způsoby, jak to porozumění sdělovat a jak inspirovat ostatní k jejich vlastnímu hledání, o které mimo jiné ve skautingu jde!

Myslím, že nepotřebujeme tolik “hledat” nové způsoby, jak to porozumění sdělovat, jako spíše “najít” ty způsoby. Člověk by řekl, že za sto let existence se skauti shodnou na tom, co “povinnost k Bohu” vlastně znamená, a ne jen na tom, že “to je takový bod, co tam přidal Baden-Powell a každá členská organizace si ho interpretuje jak chce”. Na což má Junák odpovědět, že “U nás v ČR si navíc každý *jednotlivec* může interpretovat skautské principy jak chce”?

Skautské principy mají být samotnou podstatou skautingu. Co se týče druhého a třetího principu, tak jim všichni rozumíme zhruba stejně a víme, co sdělují, a co znamenají pro skauting. Máme na sobě pracovat, zlepšovat svoje schopnosti a růst, a máme konat dobré skutky, starat se o ostatní, a zlepšovat svět. Máme ovšem výrazné neshody, co se týče prvního principu – povinnosti k Bohu.

První princip je skutečně více tématem pro diskuzi než zbývající. Můj příspěvek do této diskuze je na mém blogu, a obsahuje návrhy, jakým způsobem bychom se k prvnímu principu měli zachovat, spolu se zdůvodněními. Mít rozpor nad něčím, co má stát u základu naší organizace, neprospívá jednotě skautingu.

Máme se pak čemu divit, když nedokážeme veřejnosti sdělit, co skauting je?

 

 

(Děkuji Michalovi a Martinovi za komentáře před publikací.)

Leave a Reply

Your email address will not be published.